Červenec 2008

Cesta kolem světa za 40 dní. 1. část

28. července 2008 v 22:05 | milasko |  Soukromé koštování, odrůdy
Když jsem se probíral sklípkem a přemýšlel, co by chtělo v nejbližší době vypít, napadla mě taková cesta kolem světa. Na rozdíl od hrdiny známého Vernova románu bych ji ovšem absolvoval prstem po mapě - a také konzumací vín různých zemí. Asi nic originálního, ale alespoň to má nějaký řád. Trochu jsem se musel zamyslet, kolik těch zemí vlastně zvládnu. Mám na to méně času než Willy Fogg. Výsledkem byla cesta s nutnými přeskoky určitých oblastí. Slušné víno stejně úplně všude nedělají a přece si nezničím játra! Nutno přiznat, že rozhodujícím kriteriem pro výběr vína z určité země bylo spíše to, že se mi už nechtělo danou lahev skladovat. Nejde tedy vždy o nejreprezentativnějšího zástupce. Přesto se tam pár zajímavých vzorků našlo.
Jako vhodný střed světa, kde bych měl cestu začít, jsem logicky zvolil Moravu. Úvodní vínem byl Ryzlink vlašský 2003 pozdní sběr - Spielberg Archlebov, 12,9 %. Zlatavá barva, vůně zpočátku silná, sladká, ovocná, ale poměrně rychle vyprchala, brzy zbyla jen slabší citrusová. Chuť příjemná, ale opět ne moc výrazná, viskozita a dochuť střední. Začínám 7 body (z max. 10).
Z Moravy to není daleko do Maďarska, kde jsem se blíže podíval na jedno ze zdejších typických vín, Kadarku, ovšem v kupáži s Frankovkou a v dost obyčejném provedení. Marybelle, Kadarka - Kékfrankos 2006 Minöségi bor (jakostní víno) - Boronal , region Kunság. Z této oblasti, nazvané po kočovných Kumánech, k nám přichází spousta průměrných vín bez výraznějšího charakteru. Ani toto není výjimkou. Polosladké víno s 11 % alkoholu v 0,5 l lahvi z čirého skla má rubínovou barvu, slabou nezařaditelnou vůni, nízkou viskozitu a kratší dochuť. Chuť není tak zlá, nepůsobí nijak přeslazeně, chutná po višních. Na úvod budu mírný, ještě 6 bodů.
Cesta vedla dále na Balkán, do Bulharska. Tady jsem si připomenul oblíbenou odrůdu Široká melniška loza. Melnik 2001 Reserve - MIRA Harsovo, Sandanski region. S tím regionem jsem se trochu pobavil, protože na lahvi a korku jsem našel dvakrát Sandanski a dvakrát Sandansky, tak nevím. Dočetl jsem se, že víno je z ručně sklízených hroznů a zrálo 12 měsíců v dubovém sudu. Mělo 12 % alkoholu. Barva opravdu zajímavá, taková višňová, vysoká viskozita, mnohoslibná vůně červeného rybízu se zřetelnými tony dřeva. Začátek tedy velmi slibný, bohužel dále už to tak nepokračovalo. Chuť už tak skvělá nebyla, zdála se mi málo harmonická, dochuť byla dost překvapivě krátká. Rozhodně jsem už pil lepší Melnik! Hodnotím 6,5 b.
Přes Jadran se přeplavím do Itálie, konrétně jednoho z vinařsky nejzajímavějších regionů, do Piemontu. Tady ochutnávám Gavi 2006 Denominazione di Origine Controllata e Garantita - Casa Vinicola Morando, Castigliole d´Asti. Víno má 12 % alkoholu, je vyrobeno z odrůdy Cortese, má světlince zlatavou barvu, lehkou příjemnou vůni citrusů, angreštu a rynglí. V chuti jsou nejvíce znát citrusy. Viskozita je nižší, dochuť střední s lehounkou hořčinkou. Celkově lehké svěží víno, které určitě neurazí, přesto na úroveň DOCG mi tam přece jen něco schází. Dávám 7 bodů.
Na nějaký čas opouštím Evropu a přes Středozemní moře a celou Afriku se přenáším až na jih černého kontinentu, do JAR. Co jiného bych tu měl ochutnat, než Pinotage!Jedná se o ročník 2005 - Golden Bird, Western Cape. Tohle víno mi trochu zamotalo hlavu. Ne snad vyšším alkoholem ( 14 %), ale hlavně vůní. Byla velmi silná, ale co to bylo, nevím. Řekl bych šípky, nějaké tmavé ovoce, ale ještě něco dalšího, snad kůže. Viskozita velmi vysoká, plná chuť, hodně dlouhá dochuť. Hodnotím 7,5 b.
Přikládám fotografie z příprav na cestu.


Švédské vinařství aneb kdy začnou víno pěstovat Eskymáci.

28. července 2008 v 7:42 | milasko |  Úvahy o víně
Za severní hranici příznivých podmínek pro pěstování vinné révy je považován zhruba 50 stupeň s. š., i když některé známé oblasti Německa v Porýní nebo i vinice v Čechách jsou o kousek severněji. Některé významné osobnosti u nás sice globální oteplování popírají, faktem ale je, že se tato hranice posouvá směrem na sever. Zlepšují se například podmínky v Anglii, uznání si získávají ledová vína z Kanady. Přesto, když jsem četl o rozšiřování vinařství ve Švédsku, zíral jsem.
Faktorem, který zde vinařství omezuje, není jen množství slunečního svitu, ale i státní dohled nad výrobou a prodejem alkoholických nápojů. Licenci na výrobu vína mají čtyři podniky, které obhospodařují asi 15 ha vinic. Dalších 15 ha patří několika desítkám skutečně drobných vlastníků, kteří si ale svých pár keříčků opečovávají hlavně pro vlastní spotřebu. Vinice se nacházejí hlavně na ostrově Gotland, kde je mírnější klima, dále na Ölandu a na jihovýchodě země. Příznivý vliv moře je pro podmínky pěstování zásadní. S vysazováním vinné révy se začalo kolem roku 1999, o několik let později se objevila první komerční vína.
Zajímavé je, že se nevyrábějí jen vína bílá, ale i červená. Povolenými odrůdami jsou například Chardonnay, Vidal, Reichensteiner, Regent, Ortega, Madelaine Angevine, Rondo a Phoenix. Nejlepší zkušenosti jsou s posledními dvěma.
Zdá se, že úspěšnému pěstování révy třeba kolem severního pólu už brání jen to, že podle některých prognóz Arktida během krátké doby roztaje.
Uvádím ještě několik fotografií švedských vín a typických odrůd (zleva: Rondo, Madelaine Angevine a Regent).

Proč si v restauraci víno (obvykle) nedám

27. července 2008 v 8:26 | milasko |  Úvahy o víně
Když ještě za socialismu objednával mladý muž v restauraci víno, obvykle proto, že potřeboval udělat dojem na dívku. Pokud si ale chtěl posedět s kamarády, šli na pivo. V restauraci nebo v krámě - tehdejší vína byla dost strašná - pivo byla jasně lepší volba.
Navštívíme-li dnes obchod nebo vinotéku, je situace úplně jiná. Nabídka je opravdu bohatá, člověk si může vybrat podle chuti i peněženky. V obchodě už počínaje nějakou stovkou se dá koupit víno, které se nechá pít. Ve vinotéce musíme ještě trochu přidat, ale ani zde by nás to nemuselo finančně zruinovat.
Konzumace vína u nás postupně stoupá, jak dokazují statistiky, v restauracích to ale ještě moc není vidět. Možná pár děvčat si vínko dá, ale chlapi dost tvrdošíjně zůstávají u piva. Ono je to ale dost pochopitelné. Veškerá propagace vína, které je v poslední době věnovaná dost velká pozornost, tu naráží na dva faktory, se kterými se asi zatím nedá hnout. První se týká nabídky a personálu. V řadě restaurací končí veškerá šíře nabídky u "červeného nebo bílého", případně "Frankovky nebo Milerky". Nějaký bohatší sortiment, znalost, odkud víno pochází apod., to prostě nemůžeme očekávat.
Druhý, asi ještě závažnější problém, spočívá v cenách. Zatímco rozdíl mezi cenou piva v obchodě a v restauraci není až tak dramatický, rozdíl u vína je prostě tragický, kolem 100 %, často i o dost více. A navíc člověk za ty peníze dostane mnohdy to nejmizernější marketové víno. Úplně jednoduchá matematika opět hovoří jasně pro pivo. Proč platit tak přemrštěnou cenu za něco, co vám skoro zaručeně nebude chutnat?
Nechci tvrdit, že je tomu tak všude. Existují hoteliéři a restauratéří, kteří vínu rozumějí a snaží se ho upřímně propagovat. I takové případy znám. U nich dostanete kvalitní víno za rozumnou cenu, dokonce za méně peněz lepší víno než jinde za draho. Bohužel, zatím to jsou spíše bílé vrány.
Dokud se nezlepší nabídka a neuvede do souladu kvalita a cena nabízených vín, zůstane v restauracích i nadále víno spíše popelkou nebo nápojem pro snoby, kterým vysoká cena nevadí (spíše naopak), protože tomu, co pijí, stejně nerozumějí. A čím je lahev dražší, tím bude jistě i lepší.
Tedy závěrem: Přestože mám víno raději než pivo, dám si si ho s chutí doma nebo v těch několika solidních restauracích, jinak ale většinou půjdu jako za socialismu s kamarády na pivo.

Hunové Siung-nu 9. Bojová taktika 2.

25. července 2008 v 14:40 | milasko |  Hunové Siung-nu
Jak tedy vypadala hunská výzbroj a bojová taktika? Výzbroj byla velmi jednoduchá. Základní zbraní byl kvalitní luk a kostěné šípy. Ty vydávaly svištivý zvuk, který měl jednak psychologický efekt, zároveň ale sloužil i k signálům. Každý bojovník měl čtyři sady střel po dvanácti. Hunové obvykle nepoužívali ochrannou zbroj, protože boji zblízka se vyhýbali. Na nepřítele útočili ze všech stran, zasypávali ho mračny šípů, v případě protiútoku se rozprchli do všech stran, aby se ale okamžitě znovu vrátili a sami pokračovali v ostřelování. To trvalo do té doby, než nepřítele zcela demoralizavali a vyčerpali. Potom přicházelo na řadu laso, kterým ho znehybnili, nakonec ho většinou vzali do zajetí.
Jen ve zcela výjimečných případech šli Hunové do osobních soubojů. Pro ně byli vybaveni kvalitními meči, jednalo se ale spíše o krajní případy. Hunů bylo relativně málo, lidské ztráty byly pro ně vždy citelnější než pro Čínu, navíc byli proti pancíři chráněným Číňanům v takovém boji v nevýhodě. Obvykle to ale nebylo vůbec nutné, Hunové nepotřebovali bránit nějaké konkrétní území. Před výrazně silnějším nepřítelem prostě odkočovali někam dále do stepi a často stačilo přenechat to další už jen přírodě. Poušť a step dokázaly čínské armády zlikvidovat ještě spolehlivěji, než by to dokázaly hunské šípy.
Z toho všeho vyplývá, že typický hunský válečník nebyl v žádném případě těžkooděný jezdec s šupinkovým nebo nějakým jiným pancířem, převzatým od kočovných Severoíránců (viz články o Jüe-č´, Kušánech, Parthech aj.), jak se někdy udává.
Předcházející část: Bojová taktika 1

Zahradní ochutnávka vín

20. července 2008 v 21:01 | milasko |  Soutěže, ochutnávky, akce
Ochutnávka vín v hotelu Bujnoch v Přelouči dne 19. 7. 2008 byla trochu netradiční. Jednak se nekonala v restauraci hotelu jako obvykle, ale na zahradě. Druhý rozdíl byl v tom, že obvykle jsou představována vína určitého vinařství nebo regionu. Tentokrát vybral známý znalec vína, hotelíér pan Oldřich Bujnoch vína, která neměla navzájem nic společného, ale byla použita pro zajímavý experiment. Pan Bujnoch se pokusil hostům vysvětlit systém stobodového hodnocení. Každý návštěvník dostal běžný bodovací lístek, jaký se používá na soutěžích. Mohl se tak pokusit vžít se do funkce člena komise. S určitou nápovědou se pak dobrali jistého společného výsledku, někdy formou hlasování, jako tomu bývá na počátku opravdové soutěže.
Vstupním vzorkem bylo Chardonnay 2007 moravské zemské víno - Víno Rakvice. Velmi světlá, téměř vodová barva, slabá nevýrazná vůně, náznak citrusů, 11,5 % alkoholu. Chuť mi přišla trochu kyselejší, viskozita byla nízká a také dochuť krátká. Víno je levné, je vhodné třeba k zahradnímu posezení. Určitě se dá pít déle, na nějaké vychutnávání ale není. Soukromě dávám 5,5 bodu (z max. 10).
Veltlínské zelené 2006 výběr z hroznů - Vinařství TopolanskýPavlov. Žlutozelená barva, 14 % alkoholu. To je trochu více, ale nebyl to hlavní problém tohoto vína. Mělo relativně slabou sladkou vůni, nízkou viskozitu,v chuti i dochuti byla ale zřejmá nějaká vada, něco úplně cizího. To bych tedy nikomu nedoporučil, 4 body.
Cabernet Sauvignon 2005 jakostní, blanc de noir - Weingut Anselmann, SRN. Bílé víno z modrých hroznů, to opravdu není moc běžné! Alkoholu 13,5 %, světlince zlatavá barva. Vůně vlastně typicky kabernetová, velmi silná, hlavně černý rybíz. V chuti bylo cítit lehké perlení, viskozita a dochuť střední. Zajímavé svěží víno. Pro zajímavost: U tohoto vína se společnost dobrala k 81 bodům, já bych 2-3 přidal. Desetibodovou stupnicí hodnotím 8 body. ( K hodnocení ještě poznámka dole.)
Ryzlink vlašský 2006 pozdní sběr - Mikrosvín Mikulov. 12,5 % alkoholu, zlatavá barva, středně silná ovocná vůně, viskozita nižší až střední, plná jemná chuť, střední dochuť. Dávám také 8 bodů, ale předchozí víno mě zaujalo o něco více.
Chardonnay 2007 výběr z hroznů - Vinařství Šebesta Březí. 13,5 % alkoholu, zlatavá barva. Středně silná sladká vůně, bohatá a plná chuť, Střední až vyšší viskozita, delší dochuť. Tohle je opravdu pěkné víno, jednička večera, dostane 8,5 bodu.
Frankovka 2007 jakostní rosé - Víno Rakvice. Barva až nápadně světlá, taková hodně zředěná malinovka, 11,5 % alkoholu. Vůně sice skoro žádná, ale příjemně trpká chuť, taková kyselejší zmrzlina. Viskozita nízká, dochuť krátká. Lehké letní víno, určené k rychlému vypití, nejlépe někde u bazénu. Dostává 6 bodů.
Frankovka 2007 moravské zemské víno - Víno Rakvice. Alkoholu 12 %, barva až divná, krvavě červená. Slabší, ne moc příjemná vůně, chuť o něco lepší. Viskozita nízká, dochuť kratší. Opět levné nenáročné víno, 6,5 bodu.
Rulandské modré 2005 výběr z hroznů - Víno Rakvice. 14 % alkoholu, barva světlejšího granátu. Středně silná, typická odrůdová vůně, příjemná, docela svěží chuť, peckoviny, griotka. Viskozita nízká, dochuť kratší. 7,5 b.
Cabernet Sauvignon 2005 reserve - Chateau Vartely, Moldávie. Jedná se o nejvyšší řadu tohoto vinařství, vína zrají 18 měsíců v novém dubovém sudu Toto mělo 13,5 % alkoholu, velmi tmavou, skoro černou barvu. Vůně velmi bohatá, opojná, černý rybíz, višně, vanilka, chuť mi ale úplně neseděla, byla taková těžká. Trochu to připomínalo vína portského stylu, ale k nim mu zase něco scházelo. Vysoká viskozita, střední dochuť, víno se dá určitě dlouho archivovat. Dávám mu 7 bodů.
Závěrečným vínem byl Merlot 2005 reserve - od stejného vinařství. Alkoholu ještě více, 14 %, barva skoro stejná jako u předchozího vzorku. Vůně lesního ovoce, trocha vanilky, chuť mi vyhovovala více než u Cabernetu. Viskozita střední, sametová střední dochuť. 8 bodů.
Poznámka k hodnocení: Počet bodů při desetibodové stupnici neodpovídá přímo desetinásobku u stobodové. Ta má totiž fakticky jen 60 bodů, protože se pohybuje od 40 do 100. Desetibodovou stupnici používám v celém rozsahu a např. 80 bodům pak odpovídá přibližně 7,5. Viz též článek: Hodnocení vína. Bodovací systémy.

Hunové Siung-nu 8. Bojová taktika 1.

17. července 2008 v 9:37 | milasko |  Hunové Siung-nu
Po delším čase se vracím k tématu Hunové Siung-nu. Rozhodně v něm ale budu pokračovat i nadále. Osmé pokračování tentokrát nebude popisem jejich dějin, ale zastavím se u jejich válečnictví. O tom kolují i na internetu některé zkreslené informace.
Hunská armáda nebyla nějakým neorganizovaným houfem, naopak. Celá říše byla vlastně vojensky organizovaným státem, každý Hun byl zároveň vojákem s přesně stanoveným postavením. Byl cvičen pro boj ve formacích a okamžitou reakci na pokyny velitele. Zajímavé je, že podle čínských informací byla hunská jízda rozdělena do čtyř skupin, odlišených barvou koní: na východě měli Hunové koně šedé, na západě bělouše, na severu vraníky a na jihu ryzáky.
I když počet obyvatel říše Hunů Siung-nu byl ve srovnání s Čínou nepatrný a ani výzbroj nebyla dokonalá, dosahovali přesto až neuvěřitelných úspěchů. Dokázali ale maximálně využít jak své lidské zdroje, tak i výhody, které jim dávala velmi pohyblivá jezdecká armáda, bojující většinou na bezpečnou vzdálenost. Díky tomu se jim podařilo vytvořit jednu z největších říší starověku.
Hunové Siung-nu vůbec neměli vlastní pěchotu. Ta se v jejich armádách objevovala jen vzácně a jednalo se výhradně o spojence, využívané navíc jen v obranných bojích. Jejich armáda byla tak mimořádně mobilní, každý z jezdců měl navíc několik náhradních koní, které mohl podle potřeby střídat. Základem jejich strategie ve vztahu k Číně byly nájezdy, často relativně nevelkých oddílů, pronikajících ale mnohdy i hluboko na území nepřítele a hlavně získávajících velkou kořist obvykle témeř beze ztrát. Číňani na to reagovali budováním velkých pohraničních pevností a nakonec i Velké čínské zdi. Pevnosti a zeď měly početné posádky, svůj účel ale příliš neplnily. Čína neměla kvalitní koně, její armády neměly šanci Huny dohnat a ani Velká zeď nebyla dokonalá. Ani nesmírně lidnatá Čina neměla dost obyvatel, aby tisíce kilometrů její délky obsadila všude dostatečným počtem obránců. Kočovníci si nakonec vždy našli cestu, jak se přes ni dostat.
To vše nakonec nutilo císaře, nějakým způsobem se s Huny domluvit. Dávali své dcery za manželky vládcům Siung-nu (titul šan-jü), posílali jim bohaté dary - vlastně skrytou daň. A dokonce označovali hunské šan-jü za své bratry, což bylo vlastně uznáním jejich rovnosti.
Následovat bude: Bojová taktika 2.

Čína. Historie. Epochy Jara a podzimu a Válčících států.

15. července 2008 v 9:31 | milasko |  Čína
Čchun-čchiou, to je čínský název období Jara a podzimu, tradičně takto označovaného podle stejnojmenné kroniky státu Lu. Trvalo mezi léty 770- 481. Zpočátku existovala řada státečků, které formálně uznávaly vedoucí úlohu Syna nebes z dynastie Čou. To bylo ale pouze dočasné.
Boje mezi státy jejich počet rychle zredukovaly. Přes neklidnou politickou situaci dochází k pokroku na poli ekonomiky i v oblasti filosofie. Začíná se používat železo, v této době hlavně na pevné meče a ostré hroty kopí, zdokonaluje se výroba hedvábí, rozvíjí se obchod a vodní doprava.
Vynikajícím myslitelem starověké Číny byl Konfucius (551-479). Jeho učení je vyloženo v traktátu Lun-jü (Hovory). V 6. stol. př. n. l. žil také zakladatel taoismu Lao-c´. Tao znamená cestu a též způsob.
V 5. stol. př. n. l. zbylo už jen sedm velkých států: Čchin,Čchu, Čchi, Čao, Wej, Jen a Chan. Začíná období Čan-kuo, neboli Válčících států. Každý z nich měl silnou ekonomiku a také armádu.
Nejjižnější z nich, Čchu měl rozsáhlé území, etnicky značně nesourodé obyvatelstvo a rozvinuté hutnictví. Jako první zavedl železné zbraně, v obchodě se používaly zlaté mince.
Na severozápadě leželo Čao. To bylo, kromě svých čínských sousedů, ohrožováno také kočovníky ze severu - Huny Siung-nu. Proti nim vybudovalo na své severní hranici dlouhý kamenný val - jakýsi prazáklad pozdější Velké čínské zdi. Od kočovníků převzalo také použití jízdy v armádě. Ta byla mnohem mobilnější, než když používala neohrabané válečné vozy.
Severovýchod ovládal stát Jen. Také ten buduje obranné zdi na severu i jihu. Na východě ležela říše Čchi. Bohatla z těžby rud, soli a rybolovu.Ve středu země ležely tři menší říše Wej, Chan a Sung. Z nich Chan, ležící v hornatých oblastech, byla asi nejchudší.
Na západě se rozkládala rozáhlá říše Čchin. Ovládala bohaté zemědělské oblasti, procházel přes ni také obchod s kočovníky a měla bohatá ložiska rud. K rozvoji napomohlo též budování široké sítě zavlažovacích kanálů. Pevnou ústřední vládu posílily reformy vévody Šanga, představitele školy legistů. Také zde pomohl kontakt s kočovníky rychlému zavedení jízdy do armády. Vedle toho tu byla i početná pěchota, vybavená další zásadní novinkou, velmi průraznými samostříly.
Války tohoto období byly vedeny už obrovskými armádami a byly mimořádně kruté. Vedly k vyvraždění velké části obyvatelstva poražených zemí. Často se vůbec nebrali zajatci, protože i prostí bojovníci si mohli značně vylepšit své společenské postavení tím, že přinesli hlavy nepřátel.
Po mnoha bojích zničili Čchinové všechny ostatní říše, jejich vládce Jing Čeng byl roku 221 př. n. l. prohlášen prvním císařem dynastie Čchin jako Čchin Š´-chuang-ti. Čína byla konečně jednotná.
Předcházející období viz: Čína. Historie. První dynastie: Sia, Šang, Čou
Bude následovat: Vláda dynastie Čchin

Čína. Historie. První dynastie: Sia, Šang, Čou

14. července 2008 v 10:55 | milasko |  Čína
Novou sérii článků věnuji P.B. z Plzně
Čína. Historie. První dynastie: Sia, Šang, Čou
Nejstarší neolitické civilizace existovaly v Číně v 9. - 3. tisíciletí př. n. l. v povodí Chuang-che a přilehlých oblastech. Kulturu Čchu-tía-ling tvořil zemědělský lid, který již pěstoval rýži, jak dokládají její zuhelnatělá zrna v chýších. Důležitá byla i kultura Jang-šao na středním toku Chuang-ch a jejím přítoku Wej-che z 5.-4-tis. př. n. l. se zajímavou keramikou s geometrickými a zoomorfními vzory. Lid pozdně neolitické kultury Lung-šan bývá spojován s první, pololegendární dynastií Sia. Máme u ní doložené už výraznější majetkové rozdíly a také jednu důležitou novinku: hrnčířský kruh. Zakladatelem dynastie Sia má být císař . Ten měl vládnout kol. 2200 př. n. l. a je popisován jako mytologický hrdina, který zachránil Čínu před obrovskou potopou. Údajně 13 let dřel, aby zastavil živly, tvořil nová koryta řek, prokopával tunely, vodu odváděl do moře. Následující císařové se pak pokládali za vtělení Jü. V období Sia asi také vznikl čínský lunární kalendář, kterému se říká sia-li.
Podle staročínského historika S´-ma Čchiena byl poslední vládce dynastie Sia velmi krutý a byl svržen povstáním Čcheng Tchanga, náčelníka kmene Šang. Tak nastupuje nová dynastie, Šang, též nazývaná Jin. To bylo zřejmě v 18. stol. př. n. l.
Hlavním městem byl An-jang, opevněný mohutnými hradbami a vyzdobený řadou chrámů. Říše ale ještě zdaleka nezahrnovala celou Čínu. Nacházela se v povodí Chuang-che v provincii Che-nan. Říši vládl král - wang - který byl zároveň nejvyšším duchovním představitelem. Společnost byla ještě poměrně jednoduchá, klíčové bylo stále zemědělství, kde jsou nadále používány převážně kamenné nástroje. Vedle toho se ale objevila i zásadní novinky. Šangové začali používat bronz, ze kterého vyráběli překrásné rituální nádoby a obřadní sekery. Vymysleli též písmo, používané zpočátku pro věštby. Ty se zachovaly v nápisech na želvích krunýřích. A začalo se také s pěstováním bource morušového, objevuje se tedy jeden z nejtypičtějších čínských objevů - hedvábí.
An-jang - "Veliké město Šang" ležel na ploše 6 km2. Chránila ho 2 kilometry dlouhá místy až 6 m široká hradba. Nástup větší sociální diferenciace dokládají na jedné straně paláce a na straně druhé velmi prostá obydlí. Totéž můžeme vyčíst z pohřbů. Ty nejbohatší měly až 500 čtverečních metrů. V ústřední komoře byly lakované rakve s bohatými milodary.
Bronz využívali Šangové také na výrobu zbraní, což jim zajišťovalo výhodu proti sousedům a umožňovalo expanzi. Říše se šíří do Šan-si a Šan-tungu. Ke konci existence dynastie byly pak zavedeny těžké válečné vozy, tažené koňmi. Měly tříčlennou posádku s vozatajem, halapartníkem a lučišníkem. Pro dané období je typické, že váleční zajatci byli po stovkách obětováni při náboženských obřadech.
Vazaly šangských králů byli i vládcové kmene Čou, žijícího při Wej-che. Vztahy mezi nimi byli zpočátku dobré, byli spojeni i manželskými svazky. V 11.stol př. n. l. ale využívají oslabení, způsobeného bojem Šangů proti dalším kmenům a povstávají. Kol r 1040 poráží jejich vládce Wu-wang v bitvě u Mu-jie šangského krále Ti Sina. Je obsazen An-jang, začalo období Západní Čou ( do 771 př. n. l.).
Vítězní Čouové si vybudovali nové hlavní město Čchang-an, jejich říše byla již podstatně větší než Šang. Vládci odvozují svou moc od tzv. Nebeského mandátu. Božstvo Nebes jim dávalo právo vládnout. Říše ale spíše připomínala feudální státy Evropy. Vládcové udělovali území jako léna potomkům. Tak vzniklo asi 50 vazalských státečků.
Počátkem 8. stol př. n. l. se ale čouská moc vlivem prvních nájezdů kočovníků, ale též odporem závislých vládců zhroutila. Čouové (dále jako Východní Čou) opustili Čchang-an, novým sídlem se stal Luo-jang. Jejich moc se omezovala pouze na jeho okolí a země se fakticky rozložila na řadu nezávislých států.

Regionální a "národní" odrůdy. Část 3.

10. července 2008 v 7:15 | milasko |  Úvahy o víně
Třetí část putování bych začal v Gruzii. Nedávno jsem na jedné ruské stránce o víně četl názor, že současná gruzínská vína jsou buď odporná nebo předražená. Nevím, do jaké míry se tu odrazily současné napjaté vztahy mezi oběma zeměmi. Gruzie je ale pro vinaře významná už tím, že je považována za jednu z kolébek vinařství. Pěstují zde mnoho místních kvalitních odrůd, které se rozšířily do dalších zemí bývalého SSSR, například do Moldávie.
Z bílých odrůd jsou nejznámější Rkaciteli (Rkatsiteli) a Mcvane (Mtsvane). Z nich se vyrábí gruzínské bílé č. 1 - Cinandali (cirka 80% Rkaciteli a 20% Mcvane). Je to kvalitní víno slámově žluté barvy. Mcvane znamená zelený, pěstuje se hlavně v Kachetii a dává velmi aromatická vína. Rkaciteli je prastará odrůda, doložená již před 5000 lety. V bývalém SSSR byla nejrozšířenější bílou odrůdou vůbec.
Z modré odrůdy Saperavi se vyrábí výborné víno Mukuzani. Má intenzivní barvu, vyšší kyseliny, je vhodné k archivaci.
Teď se přesunu na západ, do Středomoří. Nejprve bych se krátce zastavil na Kypru. Tady jsem narazil na zajímavé víno Saint Panteleimon s vůní melounu a ananasu z pravokořenné révy místní bílé odrůdy Xynisteri, která se společně s odrůdou Mavro používá do zdejších sladkých vín Commandaria.
Milovníky francouzských a italských vín asi zklamu, rozebírat tyhle vinařské velmoci je nad mé síly, ale všimnu si alespoň dvou jejich ostrovů, Sardinie a Korsiky. Ty nejsou tak veliké a z hlediska regionálních odrůd jsou určitě zajímavé.
Na Sardinii dělají zajímavá a dobrá vína, na jejichž původ poukazuje "di Sardegna" v názvu. Všiml bych si tří. Vynikající víno je Cannonau di Sardegna. Cannonau je místními většinou považováno za samostatnou odrůdu, jinde se uvádí, že jde jen o variantu známé španělské Garnachy. Údajně díky zvláštnímu zpracování nejzdravější víno na světě. Určitě ale stojí za ochutnání. Jedná se o tmavé, harmonické voňavé víno. Dalším červeným je Monica di Sardegna, která nenese dívčí jméno, jak by se mohlo zdát, ale připomíná mnichy, kteří tato vína dřive vyráběli. Monica je zřejmě také španělského původu a dává rubínová vína lehčího stylu. Z bílých bych jmenoval Vermentino di Sardegna. Vermentino se pěstuje také v Toskánsku a Ligurii a dává slámově žlutá vína s jemnou vůní a lehkou hořčinkou v dochuti.
Vermentino bychom našli také na Korsice, kde má ale pro zdejší jména typickou koncovku -u, tedy Vermentinu. Dále se zde pěstuje Niellucciu, vlastně italské Sangiovese a originální modrou odrůdou je Sciaccarellu, "křupavé", s typickou papričkou ve vůni i chuti.
Do bližšího rozebírání Španělska se mi nechce ze stejných důvodů jako u Francie a Itálie, i když by jistě bylo o čem mluvit. Ale zabývat se typickou národní odrůdou Tempranillo by bylo jednoznačně nošení dříví do lesa, tak alespoň jednu zmínku a Airén. Nejrozšířenější bílá odrůda nejenom Španělska, ale na světě (přes 300 000 ha) paradoxně k mému tématu taky patří, protože se snad mimo Španělsko už jinde moc nepěstuje.
Raději přeskočím do sousedního Portugalska. Tato poněkud odlehlá země má dokonce spoustu místních odrůd s pro nás dost exotickými názvy. Jen pro zajímavost, krátký ( a neúplný) výčet: Alfrocheiro, Alvarinho, Antao Vaz, Arinto, Baga, Castelao, Encruzado, Malvasia Fina, Roupeiro, Tinta Barroca, Tinta Cao, Touriga Franca, Touriga Nacional. Pár jsem jich ochutnal, ale docela pochybuji, že některý našinec zvládl všechny. Tak se pokusím přiblížit jen některé. Tak třeba Arinto a Alvarinho se hojně využívají na známé Vinho Verde ( mimochodem, pro mě nic moc), první plodí až moc, druhá málo. Antao Vaz dává nejlepší bílá vína v Alenteju, Encruzado zase v Dau.
Z červených je třeba na prvním místě jmenovat Tourigu Nacional. To je zřejmě nejcennější portugalská odrůda. Plodí sice málo, ale je považována za nejlepší pro výrobu portských vín. Používá se i pro výborná suchá vína, často ale míchaná s jinými odrůdami, dost běžně s Aragonezem, což je místní název pro Tempranillo. Vína bývají temná, elegantní, s výraznějšími tříslovinami. Tinta Cao je další z odrůd používaných na portské. Alfrocheiro je kvalitní odrůda, pěstovaná hlavně v regionech Dao, Ribatejo a Alentejo a dávající tmavá vína s vůní ostružin. Také se často sceluje s Tourigou Nacional.
Popis k fotografiím:Cinandali, Saperavi, Vermentinu, Touriga Nacional
Předchozí část

Říše Turkutů 6. Nazrávání konfliktu

9. července 2008 v 14:16 | milasko |  Turkuti
Vztahy mezi velmocemi se opět komplikují. Chusrav II. Parvéz se na trůn dostal s pomocí byzantského císaře Maurikia. Musel za to ale uzavřít nevýhodný mír. Zřejmě se mu velmi hodilo, když byl císař roku 602 zavražděn a v Byzanci začínají vnitřní boje. V témže roce vystupuje jako "mstitel" zavražděného císaře a obnovuje válku, v níž je velmi úspěšný. Důležité bylo, jak za dané situace zareagují byzantští spojenci Turkuti. Těsně před rozkladem kaganátu, v roce 603, došlo v perském Tocháristánu k povstání drobných závislých kušánských a hefthalitských vládců. Turkuti jim pomohli a Tocháristán se dostává pod jejich nadvládu. Protože se ale následně kaganát rozpadá, může Persie soustředit síly proti Byzanci.
Orientace Západoturkuského kaganátu nebyla zpočátku úplně jasná. Velké bohatství plynulo kaganům z obchodních měst Sogdiany. Ta v této době zažívala obrovský rozkvět díky obchodu s hedvábím. Měla tedy zájem na pokračování války s Persií, která tento obchod omezovala. Mladý kagan Taman byl ale pod vlivem bývalých středoasijských Hunů, sdružených do svazu Dulu. Území tohoto svazu leželo mimo karavanní cesty, obchod s hedvábím je příliš nezajímal, tudíž ani válka s Persií. Z významných kmenů se na Dulu orientovali Bulhaři. Sogdská města měla ale podporu druhého svazu, Nušibi, přes jejichž území obchod šel. Ti bohatli z vybírání mýt. Protiperskou orientaci podporovala, s výjimkou kagana, většina Turkutů a také Chazaři. Ta byla i v zájmu Číny, a ta proto podpořila Kara Čurinova vnuka Šeguje, který proti Tamanovi 611 povstal a porazil ho.
Celkovou situaci také hodně ovlivňuje vnitřní vývoj v Číně. Vroce 615 zde propuklo hned pět velkých povstání proti málo schopnému suejskému císaři Jang-timu. Ten místo aktivního odporu pouze pořádá obrovské pitky a orgie se stovkami žen a konkubín svého harému. Nakonec ho zabil jeden z dvořanů. 618 se schopný vojevůdce Li Jüan prohlašuje císařem a zakládá novou dynastii Tchang. Turkuti ho zpočátku podpořili, ale hlavně proto, že předpokládali dlouhou vnitřní válku, která Čínu oslabí. To se nestalo, nový císař byl velmi úspěšný. I když Turkuti rychle obrátili a začali bojovat proti němu, situaci již nezvrátili. Do roku 624 mu byla celá země podrobena. Sjednocená Čína se tak stává pro Turkuty vážnou hrozbou. Těm navíc vyvstaly staronové problémy s Telesky. 619 se spojily kmeny Ujgurů, Bugu Tongra a Bajirku pod vedením ujgurského rodu Jaglakar a povstali. Turkuti a Ujguři hovořili stejným jazykem, ale zatímco alespoň vládnoucí rod Turkutů byl pravděpodobně mongoloidní, byli Ujguři europoidní.
Protože byly východní stepi v rukou povstalců, přenesl vládce Kat- Il-chán svůj hlavní stan do Changaje, zatímco západoturkutský kagan sídlil u řeky Ili. Obě centra tak ležela dosti blízko sebe a odděloval je Mongolský Altaj.
V Byzanci se roku 610 dostal k moci velmi schopný císař Herakleios, ovšem za situace, která byla skutečně zoufalá. Zatímco balkánská území Byzance pustoší a v podstatě ovládají Avaři, jsou africké a asijské državy v rukou Peršanů. 620 se mu pomocí poplatků podařilo přimět alespoň na čas Avary k ústupu od Konstantinopole, ale následná ofenziva na východ s cílem dostat se přes Arménii Peršanům do týla ztroskotala. Císař byl obklíčen třemi perskými armádami a jen s obtížemi se probil zpět. Také Avaři se chystají k novému útoku. Zoufalý císař shání peníze, kde se dá a buduje nová vojska.
Protože se mezitím vyostřují vztahy mezi východními Turkuty a Tchang, mezi oběma kaganáty navzájem a mezi Zápápadoturkutským kaganátem a Persií, schyluje se k opravdu velkému konfliktu.

Regionální a "národní" odrůdy. Část 2.

5. července 2008 v 9:21 | milasko |  Úvahy o víně
Ve druhé části vyprávění se chci podívat do poněkud exotičtějších zemí. Začnu Latinskou Amerikou. Zdejší odrůdy mají svůj původ v Evropě, často ve Francii, přesto jsou něčím specifické. Jednak na rozdíl od Evropy nepodlehly v takové míře v 19. století nákaze révokazem. To se týká hlavně Chile, kde zdejší písčité půdy neumožnily jeho šíření. Zdejší ušlechtilé odrůdy jsou pravokořenné. Mě ale spíše zajímá jistá odlišnost ve významu a kvalitě místních odrůd oproti Francii. Jde o tři odrůdy, které odsud do Latinské Ameriky přišly, a zatímco ve Francii je jich význam relativně okrajový, v nových zemích se staly jakýmsi "národním stříbrem". Mám samozřejmě na mysli Malbec, Carmenére a Tannat.
Z nich je u nás asi nejméně známý Tannat. Ten přivezl 1870 do Uruguaye francouzský Bask Pascual Harriague a zde se rychle stal nejen nejpěstovanější odrůdou, ale jakousi "vlajkovou lodí" zdejšího vinařství. Na rozdíl od jihozápadní Francie, kde se doposud pěstuje, je uruguayský Tannat tělnatější a sametovější. Má velmi intenzivní barvu i aroma.
Velmi sympatický Tannat od rodiny Pisano
Podobným příkladem je Malbec v Argentině. Ten se dříve dost přidával do kupáží v Bordeaux a dodnes je zásadní odrůdou v oblasti Cahors ( zde se jí říka Auxerrois a nemá nic společného se stejnojmennou odrůdou z Alsaska), v Argentině se ale Malbec stal tím, čím je Tannat v Uruguayi, vypadá i chutná jinak než v Cahors. Dává bohatá purpurová vína s vyšším obsahem taninu, vhodná k archivaci.
Také nejrozšířenější bílá argentinská odrůda představuje zvláštnost, dokonce trochu hlavolam. Na etiketách se uvádí jako Torrontés a předpokládá se její původ ze Španělska. Se Španělskou odrůdou tohoto jména ale asi není příbuzná. Navíc se v Argentině pěstují dokonce tři odrůdy s tímto názvem, odlišující se připojením dalšího slova v názvu, které ukazuje na oblast, kde se pěstují. Takže to, co známe jako argentinské Torrontés, bývá Torrontés Riojano, podle regionu La Rioja. Jedná se o lehké ovocné víno s muškátovým aromatem.
Pozice Carmenére v Chile se sice vůbec nedá srovnávat se situací v Uruguayi a Argentině, tady jasně vedou klasické odrůdy Cabernet Sauvignon, Merlot, Chardonnay a Sauvignon, přesto je odtud asi známější než z domovské Francie. Původně jedna z bordeauských odrůd, významná hlavně v Medocu, ztratila po nákaze révokazem ve Francii význam a pěstuje se dost málo. V Chile dostala novou šanci, říká se jí též "chilský Merlot". Vína bývají fialová, kořeněná, s vůní tabáku, fíků a čokolády.
Z Latinské Ameriky se můžeme přenést do Austrálie. Zde si čím dál pevnější pozici získává Shiraz. Ten sice tak úplně do mého výběru regionálních odrůd nezapadá, protože ho dost běžně najdeme právě v Latinské Americe a důležitý zůstává i ve Francii ( zde Syrah, spíše ale využívaný v kupážích), přesto ale největšího věhlasu získala tato odrůda právě v Austrálii.Vína mají intenzivní barvu, jsou kořenitá, vyžadují delší zrání.
Pinotage
Další skok absolvujeme na jih Afriky. JAR takové opravdu "národní" víno má. Je jím Pinotage a až na malé výjimky se jinde nepěstuje. Vznikla křížením Cinsaultu a Pinot Noir, docela dlouho se jí nemohlo přijít na chuť ( u horších vín se totiž projevuje acetonová "vůně"), ale nyní je vůbec problém pokrýt poptávku. Vína jsou tmavočervená, bohatá, kořenitá, doporučuje se delší zrání. Když už jsem uvedl v Austrálii Shiraz, mohl bych v JAR připomenout Chenin blanc, protože jejich pozice je dost podobná. Je páteří vín z oblasti Loiry, najdeme ho v Severní i Jižní Americe nebo Austrálii, ale ten jihoafrický je určitě zajímavý. Říká se mu zde Steen a je zde králem bílých odrůd. Vyrábějí se z něho vína suchá , která se díky výrazným kyselinám dají skladovat mnoho let, ale i polosuchá a likérová dezertní.
3. část

Regionální a "národní" odrůdy. Část 1. - Balkán

3. července 2008 v 20:03 | milasko |  Úvahy o víně
Globalizace se projevuje ve všem, tedy i ve vinařství. Odrůdy jako Cabernet Sauvignon, Sauvignon, Merlot nebo Chardonnay se dnes pěstují prakticky všude, kde to jenom trochu jde. Tedy i u nás. A přitom kdo z trochu poučených laiků před pár lety třeba poslední dvě jmenované odrůdy znal. Nyní za ně dostávají naši vinaři všemožná ocenění. Je to úplně v pořádku, tyhlety "velké" světové odrůdy si své místo na slunci opravdu zasloužily. Na druhé straně zvídavý vínomil určitě rád sáhne i po vínku z něčeho, co tak všeobecně známé není. Mohu-li mluvit za sebe, když někde v regále nějakou takovou zvlášnost uvidím, obvykle neodolám. A to i v případě, že v sousedství se na mě za podobnou cenu usmívá nějaký ten Cabernet nebo Sauvignon, u nichž je riziko, že se přehmátnu podstatně nižší. Zvědavost je prostě zvědavost a navíc tahle vína mívají v sobě jistou originalitu, i když by možná na nějaké té mezinárodní soutěži neuspěla.
V mnoha státech, případně regionech najdeme vína, která k této oblasti neodmyslitelně patří, někdy jsou zde pěstována i na dost velkých rozlohách, přitom v jiných zemích jsou tyto odrůdy málo známé, nepěstují se vůbec nebo jen okrajově. Ostatně i u nás nebo v Rakousku tak běžná odrůda jako je Veltlínské zelené je vlastně typická jen pro střední Evropu a částečně Balkán.
Chtěl bych se tedy podívat po světě a všimnout si právě různých místních specialit. Nedělám si nárok na úplný výčet, to by mě asi musel ještě někdo jiný doplnit.
Svoje putování bych začal na Balkáně, kde se možná ta globalizace projevuje trochu pomaleji a kde takových zajímavostí mají dost. V Bulharsku bychom našli hned několik místních hlavně modrých odrůd. Dají se u nás koupit za rozumný peníz a obvykle nabízejí slušný poměr mezi kvalitou a cenou Je to například Mavrud, dávající tmavá, plná a příjemná vína. Podle pověsti má jméno podle mimořádně silného bojovníka ve službách chána Kruma, jehož prý matka krmila chlebem namočeným do vína z této odrůdy. Dobrý a velmi levný Mavrud jsem pil od Menady Brestovica.
Další odrůdou, která určitě stojí za ochutnání je Široka melniška loza (réva), známá jako Melnik, což je jméno starobylého města, kolem kterého se pěstuje. To nám určitě připomene náš Mělník, ale neplést! Dává těžká sytá vína, vhodná pro archivaci. Určitě mohu doporučit nefiltrované Uniqato Damianica.
Mavrud
Kolem Gamzy panují určité dohady, převažuje názor, že je geneticky totožná s maďarskou Kadarkou. Pokud tomu tak je, udělal terroir svoje, mě připadají vína z nich docela odlišná, dal bych přednost Gamze.
Pak je tu ještě Pamid, označovaný též jako Zaječí krev, ten mě ale příliš nezaujal.
Vzhledem k tématu je určitě zajímavou zemí Rumunsko, kde mají řadu vlastních odrůd s názvy, které znějí dost exoticky. Dobrá vína se dají dělat z odrůdy Feteasca neagra (Dívčí hrozen černý). Dává velmi tmavá, tělnatá vína s dobrým potenciálem zrání.
U nás je asi o něco známější Feteasca alba (Dívčí hrozen bílý, Leanyka), kterou lze asi snáz ochutnat ve slovenském nebo maďarském provedení. Dává jemná, příjemná harmonická vína.
Další odrůdou je Babeasca neagra ( něco jako Babiččin hrozen černý). Na tu jsem bohužel ještě nenarazil, ale měla by se používat spíše na lehčí stolní vína.
Feteasca alba
Sousední Moldávie je Rumunsku vinařsky dost příbuzná,ale u nás určitě známější. V poslední době se k nám moldavská vína dost dovážejí a některá (spíše ta sladší jako Cagor, který se ale vyrábí z "běžného" Cabernetu Sauvignon) si získala oblibu. Z u nás méně známých odrůd se kromě těch pěstovaných v Rumunsku pěstují ještě gruzínské Saperavi a Rkaciteli (o těch ale později) a dost rozšířená je i u nás také poněkud méně známá burgundská odrůda Aligote. Ale málem bych ještě zapomněl na Isabelu (též Chorvát), dávající nezaměnitelná vína s aromatem i chutí lesních jahod.
Z bývalé Jugoslávie bych upozornil na makedonský Vranec ( v Srbsku a Černé Hoře Vranac), dávající velmi tmavá, elegantní ovocná vína s vysokým extraktem. Chorvatská vína jsou díky masové turistice asi dobře prozkoumaná, tematicky i kvalitativně sem určitě patří Plavac mali, ze kterého se dělají oblíbená vína Dingač a Postup. Slovinci produkují uznávaná a oceňovaná vína, ale spíše z mezinárodně uznávaných odrůd.
Řecko musím přeskočit, zdejší vína bohužel skoro neznám.
2. část

Říše Turkutů 5. Rozklad kaganátu

1. července 2008 v 11:14 | milasko |  Turkuti
V roce 593 skončily vnitřní boje v kaganátu a ten byl opět jednotný. Bohužel to netrvalo dlouho. Čínští agenti znovu úspěšně Turkuty rozeštvávají. Podařilo se jim získat na svou stranu následníka trůnu Žangara. Ten byl závistivý a zbabělý. Dostává se do ostrých sporů s kaganem Jun Ulugem. 597 přesunuli Číňani Žangara s jeho lidmi do pohraničních stepí severně od Ordosu, aba ho ochránili. Vzápětí začala válka. Nejprve podnikli Turkuti pustošivý nájezd do severní Číny. Příštího roku útočí čínská armáda.Ta byla tentokrát na boj proti kočovníkům dobře vycvičena. Připravoval ji Li Jüan, budoucí zakladatel říše Tchang. Ten pocházel ze severočínské šlechty, blízké Tabgačům. Cvičil vojáky žít ve stepi, přebývat v jurtách, lovit, dobře jezdit na koních. Navíc jako důležití spojenci sloužili Žangarovi jezdci.
599 se ale Turkutům podařilo obejít čínskou armádu a přepadnout Žangarův hlavní stan. Zahynuli jeho bratři a děti, ale on sám uprchl. V témže roce došlo k velké bitvě mezi Číňany a faktickým, i když ne nominálním vládcem Turkutů, Kara Čurinem. Podařilo se ho porazit. Krátce poté se Číňany získaným zrádcům podařilo zabít Jun Uluga. Kara Čurin se vzápětí prohlásil vládcem, byl ale starý, nemocný a velmi nepopulární mezi východními Turkuty, protože proti nim dříve tvrdě bojoval. Navíc nebyl legitimním nástupcem, proto někteří Turkuti přecházejí k Žangarovi. Svou roli sehrály i čínské peníze. Číňani také štvou proti " nelegitimnímu" Kara Čurinovi některé podrobené kmeny, které tak mají dobrou záminku k povstání. Zvlášť závažné bylo povstání Telesků v roce 603, které podpořily i další kmeny. Západní Turkuti byli poraženi , zahynul i Nili-chán. Situace na východě byla ale také katastrofální. Kara Čurin byl odtržen od svého údělu na západě, východní Turkuti ho opustili. Nakonec někdy v zimě 603/604 zahynul při jinak bezvýznamném nájezdu Tibeťanů. Tak zemřel poslední vládce jednotné říše, která se poté definitivně rozdělila na Východní a Západní kaganát, nazájem znepřátelené.
Východní se nacházel přibližně v dnešním Mongolsku a severní Číně. Byl pod silným čínským vlivem, v podstatě protektorátem. Vládne zde Žangar, sídlí v Ordosu a je ochoten ustupovat ještě více, než po něm Čína sama chce. Východní Turkuti přes omezenou samostatnost zůstavají jednotným národem. Mimo jiné též proto, že tvoří v kaganátu většinu. Vedle nich zde žije ještě část Telesků, jejichž povstání postupně utichlo. Jsou to zejména Ujguři, dále např. Bajirku, Tongra nebo Bugu.
Situace na západě je zcela odlišná. Turkuti jsou zde jednoznačně v menšině, pozice vládců závisí na loajalitě podrobených kmenů. Centrum říše je v Džungarsku a Sedmiříčí, ale udržují si vliv i ve středasijských městech a černomořských stepích. Vládl zde syn Nili-chána Taman, který byl ale nezletilý. Slabá dynastie byla až překvapivě přijatelná pro většinu obyvatel obrovské říše, rozkládající se od Krymu po Irtyš. Kagani byli ale do značné míry loutkami v rukou kmenových begů. Rozhodující vliv měly dva kmenové svazy - Dulu v Sedmiříčí a Nušibi kolem jezera Issyk-Kul. Oba měly 5 kmenů, jejich vládci dostali od kagana jako symbol důstojenství po jednom zlatém šípu, proto se kaganátu také říká Deset kmenů nebo Turci deseti šípů. Ve skutečnosti zde žilo kmenů mnohem více. Například usedlí obyvatelé měst Sogdiany a Západního kraje, polokočovní Chazaři v Povolží nebo kočovní Bulhaři v Černomoří.
Trvalým problémem obou kaganátů byli pak Teleskové, žijící v obou říších. Na západě to byly kmeny Sejanto a Kibi, které si mezi léty 605-606 vybojovaly svobodu a dočasně vytvořily říši v čele s knížetem Kibi Gelenem, kterému se povedlo ovládnou i důležitá města na hedvábné stezce Turfan, Karašahr a Cha-mi. 619 se sice kaganovi podrobili, už 627 ale Sejanto uznávají závislost na východním kaganovi, aby proti němu v roce 628 spolu s Ujgury a Bajirku povstali.