Polabští Slované. 3. Agrese Otonů v 10. století.

7. listopadu 2008 v 19:05 | milasko |  Polabští Slované
Jak jsem již uvedl na konci minulé kapitoly, zahájil německý král Jindřich I. Ptáčník rozsáhlou ofenzivu proti všem slovanským kmenům, sousedícím s říší. Nám je dobře známý útok z roku 929 proti sv. Václavovi, který vedl k získání jistého vlivu v Čechách a k pravidelnému posílání volů do Německa ( kde jich zřejmě v té době bylo o něco méně než u nás). Václavova matka Drahomíra pocházela z vládnoucího havolanského rodu. Její spory se sv. Ludmilou, ale i s Václavem mohly být odrazem odlišného postoje k Německu i ke křesťanství, přicházejícímu odsud. Drahomíra byla pravděpodobně podstatně nepřátelštější než Přemyslovci. Měla k tomu jistě své důvody. Již v roce 928 dobyl Jindřich centrum Havolanů Brenu a většinu zde přítomných nechal povraždit, pouze ženy a děti vzal do otroctví. Již v roce 922 si podrobil Milčany a 928 Srby. 929 zvítězil ve velké bitvě u Lenzenu nad Obodrity a Ratary. V témže roce si podrobil Glomače, 930 Lutice a 932 Lužičany.
Jistým problémem Otonů ve vztahu k Polabským Slovanům bylo, že každý z nich musel expanzi na východ znovu opakovat. Slované sice slíbili poslušnost, placení poplatků i přijetí křesťanství, ale tento slib chápali vždy jen vůči konkrétnímu panovníkovi. Jakmile zemřel, automaticky povstali. To se opakovalo pravidelně. Pouze území vlastních srbských kmenů bylo za Jindřicha I. podmaněno natrvalo.
Známá česká bratrovražda se také zdá velmi dobře zapadat do tohoto kontextu. Jistá část českých předáků byla zřejmě nespokojená s podřízeným vztahem k říši. Do svého čela si postavila v té době asi ještě poměrně mladého Václavova bratra Boleslava. K činu se odhodlali v roce 935, kdy byl Jindřich I. po mrtvici fakticky neschopen vlády. Jeho syn Ota I., po němž nese celá dynastie jméno, pak musel téměř všechny slovanské kmeny podmaňovat od roku 936 znovu. V Čechách na to potřeboval 14 let, než se mu podařilo Boleslava I. přimět k jisté (ne zcela jasné) míře poslušnosti. Po roce 950 pak vystupují spíše jako spojenci a podařilose jim dosáhnout vynikajícího vítězství nad Maďary v roce 955 na řece Lechu, čímž byla Evropa zbavena jejich pustošivých nájezdů.
Zároveň ovšem probíhaly tuhé boje s Polabskými Slovany. 936 povstali Obodrité i Lutici. Neblahou proslulost při potlačování odporu získal markrabí Gero. V roce 939 nechal na hostině zrádně povraždit pozvané lutické předáky. Havolanům dosadil 940 knížete Tugumíra, který byl zajat v roce 928 při dobytí Breny, vychován jako křesťan a dostal za ženu saskou šlechtičnu. Ten poté s Němci úspěšně kolaboroval a pomáhal s šířením křesťanství. 940 jsou Polabští Slované přinuceni Otou na čas k míru, ale 955 znovu povstali. Nemusí být náhodou, že právě v tomto roce došlo k velkému vpádu Maďarů do říše, který pro ně ale dopadl velmi něšťastně. Němci svedli s Obodrity a Lutici velkou bitvu na řece Reknici těsně po bitvě na Lechu. I ta pro ně skončila velkým vítězstvím. Byl zajat a popraven obodritský kníže Stojgněv, bratr krále Nakona. Lutici byli ale podrobeni až 960. Roku 963 podrobil markrabí Gero definitivně Lužičany a Milčany.
Nástup Oty II. nebyl v tomto směru tak dramatický, ale po jeho smrti v roce 983 propuklo další velké povstání. Ota III. byl nezletilý a toho chtěli využít Obodrité a Lutici. Ve velké bitvě u Tongery byli sice Slované opět poraženi, v krátkém čase po ní se jim ale podařilo vytlačit Němce z velké části dobytých území, ležících na východ od Labe. Luticům se povedlo 983 dobýt Brenu a získat tak do závislosti havolanské území. V 80. letech, když se zhoršily vztahy mezi českým knížetem Boleslavem II. a polským Měškem I. a začaly jejich boje o Slezsko, postavili se Lutici na stranu Přemyslovců. V 90. letech jsou proti Slovanům pořádány výpravy každoročně, aniž by ovšem dosáhly jasných výsledků. Jen Brena střídá neustále majitele. Jedna z těchto výprav měla významný dopad na situaci v Čechách. Když byl v roce 995 Slavníkovec Soběslav s většinou slavníkovského vojska na jednom z těchto tažení, využili toho Přemyslovci, dobyli jejich centrum v Libici nad Cidlinou a všechny přítomné Slavníkovce vyvraždili.
Přes poměrně výrazné úspěchy, kterých Polabští Slované na přelomu tisíciletí dosáhli, se právě v této době začíná jejich situace výrazně komplikovat. Jejich zásadním problémem bylo, že většina z nich nadále odmítala přijmout křesťanství. To již dříve dávalo skvělou záminku k útokům ze strany Němců. V průběhu 10. století ale přijímají postupně křesťanství všichni jejich sousedé - Češi, Poláci i Dánové. Také oni se pak pod stejnou záminkou a nepochybně i s vidinou bohaté kořisti zapojují do bojů proti Polabským Slovanům. Ti se tak dostávají do obklíčení.
Předchozí část
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jan Jan | E-mail | 29. září 2012 v 19:30 | Reagovat

Parádní čtení!

Mimochodem, těch volů je u nás v Čechách a na Moravě stále o dost více než v Německu. Bohužel...

2 milasko milasko | Web | 29. září 2012 v 22:58 | Reagovat

[1]: Mám dokonce ten pocit, že se výrazně množí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama