První Indoevropané v stepích Asie

10. února 2011 v 6:40 | milasko |  Pravěk - archeologické kultury

Kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. začíná bouřlivé rozsídlování východní větve Indoevropanů z pravlasti v severním Černomoří směrem na východ a jihovýchod. Pastevecké kmeny, předky kočovných Severoíránců, reprezentuje andronovská kultura. Její nositelé osídlili stepní a lesostepní oblasti Sibiře od Uralu až po Jenisej. Chovali hlavně ovce, hovězí dobytek a skvělé koně, měli rozvinuté zpracovávání bronzu. Co je přimělo hledat nová sídla i tisíce kilometrů daleko, není úplně jasné, ale předpokládá se, že to mohly být výrazné klimatické změny, pravděpodobně velká sucha. Hledali prostě dostatek vody pro sebe a svá stáda. Současně obsazovaly příbuzné skupiny Írán a Indii. V širším slova smyslu můžeme všechny tyto skupiny označit jako Árijce. Všichni používali lehké pohyblivé válečné vozy, které jim dávaly velkou výhodu oproti nepřátelům a které s největší pravděpodobností vynalezli. Zapřahali do nich dva, někdy tři, vzácně čtyři koně. Rychlost přesunu armád se tak zmnohonásobila. I v boji byla jejich síla v rychlosti. Bleskově se přiblížit a zasypat nepřítele oštěpy nebo šípy. Pokud se zastavili, měnila se jejich přednost v nevýhodu, protože se stávali terčem pro nepřátelské střelce. Pokud se nepříteli podařilo zabít jednoho koně, byla posádka válečného vozu dost bezmocná. Na Sibiři ale žily hlavně málo početné mongoloidní lovecké kmeny, vyzbrojené ještě kamennými zbraněmi, které na otevřeném terénu nepředstavovaly pro Andronovce vážné soupeře.

Sídliště si Andronovci vybírali při velkých řekách, kde byla bohatá pastviště, ale i úrodná půda, protože vedle pastevectví bylo pro ně důležité i zemědělství, zatímco lov a rybolov velký význam neměly. Žili v trvalých osadách, které mnohdy obklopovali příkopy a valy s palisádami. Obývali polozemnice. Z bronzu vyráběli hroty kopí, kinžály, sekery, ale i srpy. Mrtvé pohřbívali do jam ve skrčené poloze. Nad hrobem vybudovali násyp z kamení a hlíny, který obložili kamennými deskami.



Vedle slabých mongoloidních kmenů, které byly částečně zatlačeny , ale také asimilovány, žila v sousedství Andronovců ještě jedna mimořádně zajímavá skupina. Andronovci totiž nebyli nejstaší - a dokonce ani nejvýchodnější skupinou Indoevropanů! Na Jeniseji se totiž setkali s eneolitickou afanasjevskou kulturou, jejíž nositelé byli jejich vzdálení příbuzní. Jejich původ je třeba hledat v evropské kultuře jámových hrobů. Ze své pravlasti odešli její nositelé již ve 3. tisíciletí př. n. l. Měli europoidní nordické rysy a světle hnědé vlasy.




Afanasjevská kultura se rozkládala od východního Kazachstánu po Mongolsko a oblast Tarimské pánve v Ujgurské autonomí oblasti v severozápadní Číně. Obživu poskytoval lov, rybolov, pastevectví a v menší míře i zemědělství. Žili v trvalých vesnicích. Nástroje si vyráběli z kamene. Kromě toho používali již i drahé kovy a měď. Kovy ale sloužily hlavně na šperky, ozdoby, jehly a malé dýky. Mrtvé pohřbívali nejprve do hrobů, nad nimiž navršili kamenné desky, později ale vytvářeli velké mohyly- kurgany. Ty byly ohraničené kamennými kruhy.


V oblasti Tarimské pánve byly ve 20. století objeveny stovky velmi dobře zachovaných mumií se zřetelnými evropskými rysy, což samozřejmě vyvolalo malou senzaci. Byly tu ukládány ve velmi dlouhém období: mezi léty 1800 př. n. l. - 400 n. l. Mrtví byli urostlí vysocí lidé se světlými vlasy. Jedná se o příslušníky afanasjevské kultury a jejich potomky. Z této oblasti jsou také dochované nápisy z 6.-8. stol. n. l., které jsou zapsány ve dvou dialektech jazyka, tradičně označovaného jako tochárština. Velkým překvapením pro jazykovědce bylo, že tento indoevropský jazyk není příbuzný se satemovými severoíránskými jazyky kočovných kmenů, které v sousedních územích žily, ale má charakter kentumový.

Vysvětlení celého problému není úplně jednoduché. Zásadní omyl vznikl, když byl tento jazyk nazván tochárštinou. Číňani sice zdejší obyvatele takto nazývali, byla to ale chyba, oni sami si tak neříkali. Tocháři žili o něco západněji, ve Střední Asii a účastnili se velkého pohybu kmenů Jüe-č´ ve 2. stol. př. n. l. Usadili se v Afghánistánu a jsou zřejmě předky Tádžiků. Praví Tocháři skutečně hovořili severoíránským, tedy satemovým jazykem. Nositelé afanasjevské kultury, které je proto vhodné označovat jako Pseudotocháry, odešli ze své evropské pravlasti ještě dříve, než ve východním areálu Indoevropanů proběhla satemizece. Jejich jazyk má proto kentumový charakter. Severoíránskými kmeny byli postupně zatlačeni do Tarimské pánve, kde pak žili až do 8. století n. l. Obývali vyspělá města na hedvábné stezce. V 8. století n. l. se smísili s Ujgury, jejichž částečně europoidní vzhled pak dost udivoval Číňany. To byl konec této podivuhodné civilizace.


Viz. též: Tarimské mumie
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Latryna Latryna | Web | 13. února 2011 v 6:58 | Reagovat

Tá múmia je ako živá!
Ahoj Milasko, zasa sa veru ochladilo, zima zrejme ešte neskončila a tak ma Tvoj obrázok veru potešil. Teším sa na jar ako malé decko na peknú hračku. Ešte zopár dní vydržať a bude zasa fajn. Maj sa pekne, zdravím! Viera

2 Margarita Margarita | Web | 20. února 2011 v 11:24 | Reagovat

Ještě že jsme obyčejný lidi, že nás nebude nikdo dělat múmi. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama