Březen 2012

Vinařské aktuality – březen 2012

29. března 2012 v 6:37 | milasko |  Úvahy o víně
Antonio Banderas vinař

Slavný herec se snaží prokázat, že jeho záliba ve vinařství není jen chvilkovým úletem, ale že to myslí opravdu vážně. Od roku 2009 je spoluvlastníkem vinařství ve španělské oblasti Ribera del Duero. To se dříve jmenovalo Anta Bodegas, nyní Anta Banderas. Patří k němu 235 ha vinic. Jeho vína se už prodávají v několika státech USA za ceny 15- 48 dolarů. Na nedávném Festivalu vína a jídla na Floridě prezentoval sedm svých vín ročníků 2007 - 2011. Jeho fanoušci (či spíše fanynky) pak mohli dostat jeho podpis na etiketách prezentovaných lahví.


Vinařství v Japonsku

Kvalitní světová vína se v Japonsku poměrně dobře prodávají, vlastní vinařství ale zatím moc známé není. Jsou ale snahy to změnit. Velká skupina japonských vinařů nedávno uspořádala ochutnávky japonských vín v Anglii a Francii. Měli by zájem o vstup země do mezinárodní vinařské organizace International Organization of Vine and Wine (OIV).
Nejdůležitější vinice se nacházejí na úpatí slavné hory Fuji. Zaujímají asi 450 ha a vyrobí se tu asi 7 000 hl vína. Většina japonských vín se vyrábí z odrůdy koshu. Hrozny mají růžovou barvu. Koshu se do země dostala z Číny asi před tisícem let, ale dlouho se používala jen jako stolní odrůda. První pokusy udělat z ní víno začaly až koncem 19. století. To je bílé, lehké, svěží, nepříliš extraktivní, obvyklé bývá suché. Voní po citrusech a broskvích, mívá nízký obsah kyselin a málo zbytkového cukru. Také obsah alkoholu nepřesahuje 10-11 %. Barva bývá bledá. V Anglii se nyní tato vína prodávají asi za 20 liber za láhev. Nejedná se ale o nějaká špičková vína, cena je dána exotikou a je asi dvojnásobná oproti srovnatelnému francouzskému vínu.


Španělské vinařství v krizi

Španělští vinaři těžce pociťují dopady hospodářské krize. Mnoho vinařství se prodává za pod cenou, jiná jsou na pokraji bankrotu. To se netýká je nějakých bezvýznamných podniků, problémy mají i některé známé ve vyhlášených oblastech jako je Priorat nebo Ribera del Duero. Objem prodeje španělského vína totiž klesá po celém světě. I absolutní špička místního vinařství, vína Vega Sicilia, se prodávají výrazně levněji než dříve. (Pravda, stále je to více než 300 dolarů za láhev.) Pouze v Indii a Německu je situace poněkud lepší. V Anglii požadují pouze špičková vína za velmi nízké ceny. Relativně slušná situace je ještě v oblasti Rioja, ale velmi špatná třeba v Andalusii, La Manche nebo Katalánsku. Kdo má zájem koupit velmi levně vinařství ve Španělsku, má teď ideální příležitost.


Úspěchy italského vinařství

Poslední italské statistiky dokazují, že zdejší vinařství je na tom podstatně lépe než to španělské. V uplynulém roce vzrostl export o 9 % na 24 milionů hl, což představuje 22 % světových trhů. V peněžním vyjádření je nárůst dokonce ještě větší - o 12 %. Nejvíce vína se vyvezlo do Německa, nejvíce peněz ale získali italští obchodníci s vínem v USA. Třetí nejzajímavější zemí je pak Anglie. V posledních letech se Itálie střídá na prvním místě v celkové produkci s Francií.

Šíření Indoíránců. 1. Původ a počátky migrace

24. března 2012 v 10:20 | milasko |  Pravěk - archeologické kultury

Dělením Indoevropanů jsem se již jednou zabýval, v poslední době se ale objevily nové, poměrně zásadní výzkumy, zejména Rusky Kuzminové a výrazně se také pozměnilo datování nejstarších archeologických kultur, proto se k tématu ještě jednou vracím a pokusím se přiblížit nový pohled na šíření Indoíránců.


Indoíránci představují velkou skupinu národů, sídlících ve starověku v rozsáhlých oblastech Asie a ve východní Evropě. Dříve bývali označováni též jako Indoárijci. Nejvýznamnějšími skupinami byli Indové, západní Íránci - Peršané, východní Íránci - zemědělské obyvatelstvo Baktrie, Sogdiany a Chórezmu - a konečně Severoíránci - kočovníci eurasijských stepí. Počátky všech těchto skupin je třeba hledat ve stepní zóně Eurasie.
Ve 3. tisíciletí př. n. l. se eurasijské stepi dělily na dvě odlišné části. V asijské části východně od řeky Ural ještě doznívalo neolitické zemědělství, zatímco mezi Dunajem a Volhou se začíná rozvíjet pastevectví a objevují se první měděné nástroje. Žilo tu obyvatelstvo jámové kultury, pohřbívající své mrtvé do jam pod mohylami. Ta je většinou považována za indoevropskou, některými badateli za indoíránskou. Tito lidé začali uplatňovat některé důležité novinky. Používali vozy s plnými dřevěnými koly tažené párem volů pomocí jařma. To jim dávalo větší možnosti při přesunu za potravou. Objevují se u nich také první měděné nástroje. Rudu získávali na balkánských a kavkazských nalezištích. Datování této archeologické kultury, stejně jako i těch, které na ni navazovaly je poněkud problematické a u různých autorů se liší o několik set let. Jámová byla ve středním Povolží nahrazena ve 2. pol. 3. tis. př. n. l. kulturou poltavkinskou a mezi dolní Volhou a Dněstrem katakombní, na jejíž formování měl velký podíl vliv z oblasti Kavkazu. Právě u jejího datování jsou rozdíly největší, což poněkud komplikuje otázku vztahu k dalším kulturám. Nověji uváděné vyšší stáří (tedy počátky kolem poloviny 3. tis. př. n. l.) se ale nyní zdá jako pravděpodobnější. Na obě tyto kultury pak navazovaly andronovská a srubová, které byly vytvořeny Indoíránci. Rasově se jednalo převážně o vysoké dlouholebé lidi s úzkými tvářemi středomořského typu, ve srubové směrem na západ přibývá smíšený typ s kratšími lebkami a širšími tvářemi.
Srubová kultura se vyvíjela od 17. stol. př. n. mezi Uralem a Dněprem. V Povolží bylo pásmo styku s andronovským lidem. Andronovská kultura se začala šířit od Uralu. Tito lidé začali jako první používat válečné vozy tažené koňmi a díky tomu se ovládli rozsáhlé, převážně stepní teritorium od Volhy po Minusinskou kotlinu na Sibiři. Severní hranicí byla tajga, na jihu byly jejich památky nalezeny Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu.
Žili usedle v osadách v údolích řek. Jejich obydlími byly polozemnice, větší sloupové domy nebo také lehčí stanové přístřešky, předchůdci jurt. Rozhodující bylo pro ně pastevectví, znali ale i zemědělství. Byli schopnými metalurgy, své zbraně a nářadí vyráběli z bronzu. Mrtvé pohřbívali do kurganů, které se nacházely poblíž jejich sídlišť. Uvnitř mohyly byl někdy srub. Mrtví byli pohřbeni v jámách ve skrčené poloze na levém boku s hlavou směrem na západ. Nad hrobem vytvářeli kamenný násyp. Mohyly někdy obklopovali kamennými ohradami. Vzácněji se objevila kremace. Ta byla typická pro fedorovský typ, který se ve druhé pol. 2. tis. př. n. l. šířil ze středního Kazachstánu do Kyrgyzstánu a nakonec došel až k Jeniseji. Jinou skupinou andronovců představoval alakulský typ mezi Uralem a středním Kazachstánem, u nichž se projevují určité vlivy srubové kultury.
Nejstarší památky patří k okruhu Sintašta-Petrovka na jižním Urale poblíž Čeljabinsku. Osady tohoto typu vznikaly na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. V obydlích se nacházejí pícky na zpracování kovů, na keramice, vyráběné bez hrnčířského kruhu, najdeme jako vzor svastiku. Zajímavé je naleziště Arkaim, chráněné dvěma soustřednými valy. Jednalo se o převážně pastevecký lid, jehož nejcennějším majetkem byla stáda koní a dobytka. Jejich způsob života neumožňoval dlouhý pobyt na jednom místě. Přibližně za 25 let vyčerpali všechnu půdu v dostupném okolí a museli se odstěhovat. Ani na Urale se nezdrželi dlouho, byl jen určitou etapou jejich postupného přesunu na jih na Blízký východ a do Střední Asie.

Skythové 3. Jezdecký kůň a pohřební obřady

18. března 2012 v 8:23 | milasko |  Kočovní Severoíránci
Skythové patřili k prvním národům, které ovládly jízdu na koni. Vyspělé civilizace Evropy Asie a Afriky používaly sice již ve druhém tisíciletí př. n. l. koně k tažení válečných vozů, jezdit na nich ale jejich bojovníci ještě neuměli, většinu armád navíc obvykle tvořila pěchota. Vojska Skythů tak byla mnohem pohyblivější než jejich nepřátelé. Ti se na to sice brzy snažili reagovat, nešlo to ale hned. Například v Asýrii zavedli podle jejich vzoru jízdní lučištníky, ti byli ale proti Skythům zoufale neohrabaní. Zatímco posledně jmenovaní dokázali přesně střílet za jízdy, dokonce i směrem dozadu, u Asyřanů se v počátcích jezdectví dva jezdci zastavili, jeden přidržel oba koně a druhý střílel. Přesto se tato převratná novinka ve válčení rozšířila celkem rychle, byla to nutnost, umožňující přežít.
Je zajímavé, že Skythové, kteří na hřbetech svých koní trávili tolik času - v boji, při pasení, na lovu - svá krásná zvířata nezapřahali do povozů. K tomu používali hovězí dobytek. Pouze na Altaji tahali koně při stěhování vozy se ženami a dětmi. Zde v slavných kurganech Pazyryku jsou s vládci pohřbeni i jejich koně. Jedná se jednak o menší divoké mongolské koně a dále o vyšší, mimořádně cenné koně původem z Ferghany, kterých si například Číňani cenili natolik, že uvažovali o jejich nadpřirozeném původu. Všichni hřebci byli kastrováni, převažovala hnědá barva srsti. Hřívy byly ostříhány, aby nebránili při střelbě z luku. Vládcům přidali do hrobu několik koní, nejméně jednoho koně měli ale i prostí lidé a také ženy. Na Kubáni a v Podněpří byly v největších kurganech stovky koní.
Postroje a vše co ke koni náleželo bylo zdobené a je zřejmé, že bylo vyráběno s velkou láskou a pečlivostí. K jejich výrobě byly použity nejlepší a nejdražší materiály, které měli tehdy k dispozici. Je pochopitelné, že velká část těchto cenných předmětů byla v pozdějších dobách z hrobů ukradena, dochované zbytky dávají přesto jasný obraz o mistrovství tehdejších řemeslníků.
Pohřební obřady vládců byly velmi složité a slavnostní. Na Altaji se konaly jen dvakrát ročně, na jaře a na podzim, což souviselo s pravidelnými přesuny a hledáním nových pastvin. Pohřeb se tak dlouho odkládal a proto bylo nezbytné balzamování mrtvých, při kterém bylo tělo naplněno aromatickými bylinami. Mrtvý byl naložen na vůz, který projíždělo od osady k osadě, následován naříkajícími lidmi, kteří si při té příležitosti ostříhali vlasy. Ti se úmyslně zraňovali, mrskali se, bodali si šípy do rukou. Celé procesí vedl kněz, za ním následovali muži nesoucí na žerdích symboly divokých zvířat a dravců, dále příbuzní, kteří zvonky a chřestítky zaháněli zlé duchy. Cesta musela trvat čtyřicet dní. Teprve poté nebožtíka dovezli k vlastnímu místu pohřbu a tělo bylo spuštěno do pohřební komory. Mrtvému dali do hrobu všechny potřebné věci, které měl rád: zlaté předměty, potraviny, nápoje, zbraně. Poblíž byla pohřbena manželka, sluhové, koně. Mrtví leželi na zádech s tváří obrácenou k východu. Podle Hérodota bylo ještě za rok na výročí pohřbu vládce zabito padesát jízdních bojovníků z jeho gardy i s koňmi. Tento zvyk ale nebyl archeologickými nálezy prokázán. Účastníci pohřbu prodělávali rituální očistu v jakési obdobě parní lázně, kde možná zároveň vdechovali nějaká narkotika.
Pohřebiště byla posvátnými místy, jichž si Skythové podle svědectví jiných národů cenili nade vše. Svým způsobem jim možná nahrazovala neexistující chrámy. Prostorové rozvržení kurganů bývalo různé, někdy poměrně složité. Obvykle zde byla velká centrální komora, z níž vybíhaly na různé strany menší poboční, jedna až čtyři. V hlavní komoře byly zejména osobní věci a cennosti mrtvého a bývala vyzdobena malbami nebo nástěnnými koberci, aby připomínala obydlí. V pobočních byly zbraně, jídlo a nápoje, manželka a služebníci. I zde bylo mnoho cenností: číše, zrcadla, náušnice, prsteny. Koně nebývali pohřbeni ve vlastních pohřebních komorách, ale spíše v jejich bezprostřední blízkosti.
Pohřební komory byly vyhloubeny hluboko do země a stropy držely mohutné sloupy, někdy také kamenné desky. Nad vlastní pohřební komorou pak byl vybudován velký umělý kopec z hlíny a kamení. Celkové rozměry pak dosahovaly desítek metrů.

Když končila zima

12. března 2012 v 6:36 | milasko |  Soukromé koštování, odrůdy
V únoru nám počasí trochu bláznilo, vystřídaly se šílené mrazy a pak celkem teplé počasí. Já ale v té době doma jako obvykle okoštoval sedm vín, o kterých teď budu psát. Tato série byla sice poměrně pestrá co se týče místa původu, ale jinak se žádný zázrak nekonal. Vína pocházela ze Španělska, Itálie, Rakouska, Francie, USA a tentokrát jen dvě od nás. Většinou mě moc nenadchla a tak jsem byl při bodování docela skoupý. A takto to vypadalo:

Viura 2009 Denominación de Origen Calificada Rioja - Bodegas Carlos Serres, Haro, Španělsko. Tak tohle byla trochu zvláštnost, protože se jednalo o bílé ze španělského regionu Rioja, kde se bílá vína označená jako DOC mohou vyrábět teprve posledních pět let, ale stejně představují jen 5 % zdejší produkce. Nejvíce se jich vyrábí právě z této odrůdy Viura. Zelená Bordo láhev byla uzavřena plným korkem o délce 45 mm s logem vinařství. Obsah alkoholu 12,5 %. Trochu neobvyklá sytější žlutá barva s nazelenalým nádechem, viskozita nižší až střední. Slabší, nepříliš příjemná vůně gumy se slabým náznakem květin. Lehčí víno s velmi výraznými kyselinami. Chuť kyselého grepu s lehkou hořčinkou v delší dochuti. Dávám 5,5 (70) bodů.
Premius 2007 Appelation Bordeaux Controlée - Yvon Mau, Gironde, Francie. Zelená Bordo láhev byla uzavřena korkem z drti o délce 42 mm. Tmavá barva na pomezí rubínu a granátu, vysoká viskozita. Středně intenzivní vůně ostružin a malin s lehkým tónem vanilky. V těle méně plné, jemná ovocná chuť s dobře uhlazenými tříslovinami. Dochuť kratší až střední. Hodnotím lepšími 6,5 (78) body.
Ryzlink rýnský 2009 pozdní sběr - Vinařství Štěpán Maňák Žádovice. Vinařská obec Lipov, viniční trať Nová hora. Khaki láhev Bordo Amerika byla uzavřena plným korkem o délce 45 mm. Obsah alkoholu 13 %, cukernatost při sběru 22,2 °NM, 12 g zbytkového cukru, 5,75 g kyselin. Světlejší barva s nazelenalým nádechem, nižší viskozita, středně plné tělo. Slabší meruňková vůně, středně plné tělo, příjemně harmonická chuť meruněk a angreštu. Středně dlouhá dochuť. Dávám horších 7 (79) bodů.
Riesling 2009 Steinmassl DAC - Winzerhof Sax, Langenlois, Kamptal, Rakousko. Štíhlá vysoká láhev ze zeleného skla byla uzavřena šroubovacím uzávěrem. Obsah alkoholu 13 %. Žlutozelená barva, viskozita střední. Méně intenzivní vůně, která spíše připomínala Sauvignon. Byl zde angrešt a meruňky. Plnější tělo, velmi zajímavá chuť, která v sobě měla výraznou kořenitost i jemnou mineralitu, svěží kyselinky, tóny grepu a lehkou hořčinku mandlí. Středně dlouhá až delší dochuť. Toto víno jsem pil již před více než rokem a teď se jeví dost odlišně. I nyní je pěkné, přesto se mi zdá, že ležení mu spíše neprospělo. Dávám lepších 7 (81) bodů.
Rebola 2010 Denominazione di Origine Controllata - Terre Cevico, Lugo, Itálie. Víno z odrůdy, která není u nás moc známá. Pěstuje se v Itálii a ve Slovinsku. Jiné názvy jsou Ribolla nebo Rebula. Láhev ze zeleného skla byla uzavřena lepeným korkem (plátek-drť- plátek) o délce 38 mm. Zlatožlutá barva, vyšší viskozita. Nepatrná nevýrazná neutrální vůně. V těle poměrně plné, zvláštní hořkosladká chuť, středně dlouhá dochuť. Dostává 5,5 (70) bodů.
Merlot 2007 - Ironstone, Kalifornie, USA. Láhev typu Bordolesse byla uzavřena plastovou zátkou. To sice moc rád nemám, ale ze skleničky se hned linula příjemná velmi vůně, která tento dojem přebila. Obsah alkoholu 13,5 %. Granátová barva, velmi vysoká viskozita. Výraznější vůně borůvek, tmavých třešní a jemný náznak švestek. V hezky zaoblené sametové a zároveň dosti kořenité chuti s pěkně uhlazenými tříslovinami byly především švestky a třešně. Vyšší obsah alkoholu vůbec nepůsobil rušivě. Celkově velmi dobře pitelné, jen dochuť mohla být delší. Oceňuji lepšími 7,5 (84) body.

Svatovavřinecké 2010 jakostní odrůdové - Vinné sklepy Lechovice. Zelená Bordo láhev, obsah alkoholu 11,5 %. Na "Vavřince" poměrně světlá rubínová barva, vyšší viskozita. Nevýrazná vůně, snad červený rybíz. V těle méně plné, nepříliš harmonická chuť, dochuť krátká. Víno sice nemělo žádnou zjevnou vadu, rozhodně ale nezaujalo. Dostalo 5 (65) bodů.

Jak je vidět, tentokrát jsem na nic mimořádně zajímavého nenarazil. Je pravda, že se většinou jednalo o běžnější vína, ne nijak drahá, takže zázraky se asi čekat nedaly. Možná mě při výběru ze sklepa trochu ovlivnila i blbá nálada, pro kterou jsem měl důvod, takže se mi ani nechtělo sahat po něčem výjimečném. Přesto bych jako příjemné překvapení měsíce označil marketový Merlot Ironstone, který za rozumnou cenu nabídl docela příjemné napití.

Novinky v kategoriích francouzských a italských vín

5. března 2012 v 17:29 | milasko |  Úvahy o víně
Změny v kategorizaci francouzských vín

V srpnu 2009 byla nastartována reforma francouzského apelačního systému. Ta byla vyvolána snahou učinit francouzský systém značení vín srozumitelnější pro cizince a tím usnadnit jejich uplatnění na mezinárodním trhu. Jestli se to povede s novým systémem, je ovšem otázka. Dosavadní způsob označování špičkových vín Appellation d´Origine Controlée (AOC) by měl být postupně nahrazen novým - Appellation d´Origine Protegée (AOP), příp. angl. Protected Designation of Origin (PDO). Rozdíl by měl spočívat v tom, že dosud probíhala kontrola názvu z hlediska původu, nyní by měla být zaměřena na ochranu těchto názvů. Zatím šlo o to, aby byla zachována regionální charakteristika vína, dodržovány místní vinařské tradice (výběr odrůd, velikost sklizně z hektaru apod.) To na druhé straně prakticky znemožňovalo výraznější změny. Nové AOP by více měly pomocí přísných předpisů zajistit skutečně vysokou kvalitu vín s tímto označením. Přitom by ale staré označení zatím zmizet nemělo. Bude to srozumitelnější?
Další změnou je, že úplně zmizí dosud druhá nejvyšší kategorie VDQS (Vins Délimités de Qualité Supérieure). Těch se ale stejně vyrábělo jen velmi malé množství.
Novou kategorií je i IGP (Indications Géographiques Protégées), která nahradí dosavadní Vin de Pays, zemská vína. Pravidla pro IGP jsou opět o něco přísnější než ta pro VdP. I zde budou po určitou dobu používána obě označení.
Nejnižší kategorií byla doposud stolní vína Vin de Table. Ta se budou označovat jako Vin de France.

Italská DOC a DOCG

V roce 1963 vešel v Itálii platnost zákon, který dělil vína podle kvality do několika kategorií. Později došlo k několika novelizacím, kterými byl jejich počet upraven na čtyři. Těmi nejvyššími byly Denominazione di Origine Controllata (DOC) a Denominazione di Origine Controllata e Garantita (DOCG). To odpovídá přibližně francouzskému apelačnímu systému a označení nejlepších vín Appellation d´Origine Controlée (AOC). Problémem bylo, že tato označení byla přidělována poměrně velmi snadno. Zejména DOC. A to i vínům, která těžko bylo možné označit jako nejlepší. Nyní je jich asi tisíc! U DOCG byli Italové zpočátku opatrnější a do počátku 90. let jich bylo jen 11 (např. Barolo, Brunello di Montalcino, Chianti).
V poslední době ale začala být tato označení přidělována bez ladu a skladu docela masově, takže vín DOCG bylo koncem roku 2011 už 73. Za tím vším je obava, že v budoucnu bude evropské vinařství stále více pod dohledem Bruselu a Italové se tak snaží ještě rychle dodat zdání vysoké kvality co největšímu množství vín. Dokud to jde. Politické a soukromé zájmy jasně převážily nad otázkou kvality. Nejvíce vín těchto kategorií je v Piemontu (16 DOCG a 44 DOC), dále v Toskánsku (11 a 40). Do nejvyšší kategorie DOCG se tak dostávají vína, která byla dosud jen DOC, ale dokonce i taková, která byla původně ještě o kategorii níže, tedy Indicazione Geografica Tipica (IGT). Přitom toto šílenství nezasáhlo úplně celou Itálii. Šest z 21 vinařských regionů země nemá vůbec žádné víno zařazené jako DOCG. Celkově ale současný postup podrývá důvěru v kvalitu italských vín.