Tibet 3. Situace v polovině 7. stoleti

22. prosince 2013 v 10:09 | milasko |  Čína
V polovině 7. století už byl Tibet skutečným feudálním státem. Teoreticky tu veškerá moc náležela dědičnému vládci s titulem cen-po. Tomu pomáhá státní rada, tvořená šlechtickými úředníky, jmenovanými panovníkem. Fakticky ale měla rada rozhodující moc a vyjadřovala zájmy kmenových vůdců. Panovník dostával daně od obyvatelstva, poplatky od porobených národů, připadl mu i majetek popravených zločinců. Chyběla mu ale reálná mocenská opora. Armáda totiž nepodléhala jemu, ale vrchnímu veliteli. V nejstarších dobách nebyl následníkem cenpo nejstarší, ale nejmladší syn. Pokud cenpo vážně onemocněl, musil předat synovi vládu a odejít zemřít do hrobky.
Vládu (státní radu) tvořili: velký státní kancléř (blončen), ministr vnitra (nangblon), kancléř administrátor (gogel), inspektor (čančenpo), ministr zahraničí (čilon), ministr financí (mnganblon), vrchní velitel armády (magočiblon), tajemník (karitinblon), ministr spravedlnosti (šelčep čenpo). Místními úředníky byli například dozorci zemědělství, zavlažovacích zařízení, pastvin, velitelé pevností aj.
Oficiálně byli všichni Tibeťané poddanými (bang), ve skutečnosti se dělili na tři ostře oddělené skupiny: aristokracii, osobně svobodné a nevolníky (tren). Všichni svobodní muži byli povinní sloužit v armádě. Ta se dělila na čtyři křídla (ru) a další menší jednotky. Nejvyšší velitelské funkce zastávali kmenoví vůdcové a "příbuzní po ženské linii". Šlechta také vykonávala úřady soudců. Tresty byly velmi přísné. Byl vypracován systém trestů a pokut (ve zlatě nebo skotu). Výše trestů závisela na sociálním postavení poškozeného. Při soudech byl ale uplatňován i ordál. Např. vytažení kamene z horké vody, mléka nebo oleje. Bílý kámen znamenal, že obviněný je nevinen, černý - vinen.
Aristokracie dostávala za svou službu v radě, úřadech a armádě území v podmíněné držbě (kchol-jul = země za službu) velmi připomínající evropská léna. Bylo je sice možné dědit, ne však prodávat nebo měnit. Pokud neplnili své povinnosti, nebyli loajální vůči panovníkovi nebo přestali službu vykonávat, země jim byla odebrána. Na vydržování armády a úředníků bylo třeba velké množství prostředků. Ty byly získávány od cizích kmenů i od domácího obyvatelstva v podobě daní a pokut. Duchovenstvo daně neplatilo. Válka hrála důležitou úlohu, protože pomáhala vydržovat armádu a zajišťovala bohatství šlechtě a kněžím.
Srong-bcan-sgam-po byl nakonec za ne zcela jasných okolností zbaven trůnu. Místo něho vládl jeho syn Gunriguncan. Ten po pěti letech náhle zemřel a Srong-bcan-sgam-po získal vládu nazpět do roku 650, kdy buď zemřel nebo byl znovu připraven o trůn a nastoupil jeho třináctiletý vnuk Manromancan (650- 679). Moc v těchto složitých dobách opět získali kněží bönu a velmožové, tu rozhodující měl velký rádce Doncan z rodu Gar.
Rozhodujícím problémem zahraniční politiky Tibetu byly vztahy s čínskou říší Tchang. Tibeťané neměli mnoho možností, kudy expandovat. Na západě ležel Himálaj, na jihu a jihozápadě Indie, jejíž klima bylo pro Tibeťany vražedné. Zbývala prakticky jen možnost útočit do Číny, respektive do čínského Západního kraje. V cestě jim ale stála menší říše sien-pijská Togon, podporovaná Čínou, pro kterou bylo zachování této nárazníkové říše zásadní, jinak hrozilo přerušení spojení se Západním krajem. Přitom jejich vzájemné vztahy byly špatné, společná historie byla plná vzájemných vpádů a ničení. Císař Tchaj-cung ale dosadil na togonský trůn nezletilého prince Nocheba, který byl Číně nakloněný, zavedl v zemi čínský kancelář a vzal si čínskou princeznu. Císař Gao-cung ale přestal Togon vojensky podporovat a toho okamžitě využil tibetský velmož Doncan. V roce 663 rozbil na horním toku Žluté řeky togonskou armádu. Nochebo uprchl do Číny. Gao-cung poněkud opožděně armádu proti Tibeťanům přece jen poslal. Doncan se pokoušel vyjednávat o rozdělení země, Čína ale odmítla. Začala válka, ovšem za situace pro Čínu značně nevýhodné. Nejlepší vojska totiž právě válčila v Koreji. V 60. letech Tibeťané kromě Togonu obsadili i pohraniční oblasti Číny, kde žili Kjanové a Tanguti. Všechny tyto národy zařadili do armády. Kolem roku 670 pak vpadli do Západního kraje a kromě Turfanu ho celý ovládli. Čína, která mezitím boje v Koreji ukončila, vyslala proti Tibeťanům velmi silnou asi stotisícovou armádu, ta byla ale v roce 670 poražena Tidinem Garem u řeky Buchajn-gol a její zbytky mohly ustoupit poté, co její velitel uzavřel mír. Císař mír ale nepotvrdil a nakonec se v roce 676 válka obnovila. Mohutná čínská armáda ale byla poražena v roce 678 poblíž jezera Kukunor. Tibeťané ovládli klíčová města Západního kraje Kašgar a Chotan. Oslabení Číny využili Turkuti, kteří povstali proti Číně a obnovili svůj kaganát.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama