Únor 2017

Ojrati 1. Původ a mocenský vzestup

15. února 2017 v 8:43 | milasko |  Mongolové
Ojrati byli v době před sjednocením Mongolů Čingischánem jedním z mongolských kmenů. Žili v Sajanech, na Altaji a v Džúngarsku. Jméno Ojrati se dnes používá buď pro celou skupinu západních Mongolů, žijících v různých místech Ruska, na západě Mongolska a na severozápadě Číny, případně jsou ti, žijící v Rusku, označováni jako Kalmykové. Ojrat znamená něco jako spojenec nebo blízký. Původním vládnoucím rodem/kmenem Ojratů byli Derbetové. (Problém rod - kmen u kočovných kmenů vysvětluji v článku o Tatarech.) Zakladatel Duva-Sochor žil někdy kolem roku 900. Podobně jako Čingischánovi Bordžiginové odvozovali i Derbetové svůj původ od Šedého vlka (Börte-čino). Na počátku 13. století byl vládcem Ojratů Chutuga-beki. Ten se v roce 1204 dobrovolně poddal Čingischánovi, který to vysoce ocenil. Dal jeho synovi Inalčimu svou dceru Čečejgen a svou vnučku Cholujchan dalšímu synovi Torolčimu. Sňatky mezi oběma rody pokračovaly i později. Dceru Chutuga-beki Ojgul-Kajmiš si vzal chán Möngke a velmi si ji vážili Kublajchán i Hülegü. Čingischán se snažil co nejvíce omezit samostatnost jednotlivých mongolských kmenů, Ojrati byli ale výjimkou a nadále si udržovali jistou míru autonomie.
Ojrati vyznávali zpočátku tengriánství, v 17. století k nim pronikl z Tibetu buddhismus, který převládl. Byli velmi dobrými válečníky. Na podzim se každý muž musel dostavit na jakousi vojenskou přehlídku před vládce. Předkládal svou výzbroj a výstroj, případně také všechny syny starší patnácti let. Ti byli od malička cvičeni v jízdě na koni a ovládání zbraní. V Mongolsku je tento obyčej doložený až do konce 19. století. Všichni bojovníci byli pak přiděleni do konkrétních útvarů, kterými byly arbany (desítky) zuny (setniny) mingany (pluky o tisíci mužích) a tumeny (10 000).
Když byla v roce 1368 Číňany zničena mongolská dynastie Jüan a Mongolská říše se jako jednotný celek (v té době už spíše iluzorní) definitivně rozkládá, využívají Ojrati situace a v roce 1399 si vytvářejí vlastní říši Derben-Ojrat, což znamená "Čtyři Ojrati". Jednalo se o svaz, tvořený kmeny Derbetů, Oletů, Chošutů a Torgutů. Jejich vládcové měli titul tajši, stařešina, udělovaný v rámci Mongolské říše vůdcům kmenů, kteří nebyli z Čingischánova rodu. Pocházeli z rodu Čoros, z kmene Derbetů. Zakladatelem říše byl Batula-činsan, který bylprvnímministrem mongolského velkého chána říše Severní Jüan Elbega, který mu dal za ženu svou dceru Samur. Během oslavy, kterou chán pořádal na počest Batulova otce, stařešiny Ojratů, Chudaj-taju, došlo k hádce, po níž chán nechal Chudaj-taju zabít. Následně jmenoval Batulu a jeho bratra Ugeši Chašigu vůdci Ojratů. Ti se ale proti chánovi postavili, v roce 1399 ho porazili v bitvě a zabili. Poté se stali nezávislými vládci a spojili se proti Mongolům s čínskou dynastií Ming, přičemž usilovali o podrobení celého Mongolska. Východomongolská knížata se ale Ojratům podrobit nechtěla a zvolila si za velkého chána Gun Temur-chána, Elbegova syna. Ojrati ho porazili a zabili a Ugeši Chašigu se prohlásil velkým chánem. Vládl ale jen krátce a byl také zabit. Batula poté bojoval společně s Číňany proti Elbegovu mladšímu synovi, kterého porazil a svrhl. Následně se ale Čína začala obávat přílišného zesílení Ojratů a spojila se proti nim s mongolským knížetem Argutajem. Obrovská čínsko-mongolská armáda porazila v roce 1415 Ojraty severně od řeky Kerulen, o rok později padl Batula.

Tataři – Cu-pu

6. února 2017 v 15:20 | milasko |  Mongolové
Zatímco v 1. tisíciletí našeho letopočtu sjednocovaly Velkou step mohutné říše Siung-nuů, Sien-piů, Turkutů, Ujgurů a Jenisejských Kyrgyzů, po rozpadu posledně jmenované byla situace ve stepi dosti nepřehledná, existovalo zde velké množství menších kmenů. V čínských a kitanských kronikách bývají její obyvatelé označování souhrnně jako Tataři (v širším slova smyslu), případně Cu-pu, což byla zřejmě synonyma.
Tyto kmeny patřily ke třem větvím altajské jazykové rodiny, tj. hovořily mongolskými, tureckými nebo tunguzo-mandžuskými jazyky. Zároveň se neustále mísily, stěhovaly, výrazně vzájemně ovlivňovaly, takže jednoznačné zařazení jednotlivých kmenů k jedné z těchto větví není často jisté. Zatímco v dnešní době se příslušníci odlišných větví navzájem nedomluví, ještě na počátku 2. tisíciletí tomu tak nebylo. O tom, že neměli problém se spolu domluvit, existuje dost svědectví, i když vysvětlení není též úplně jednoznačné. Jednak asi rozdíly mezi jednotlivými jazyky ještě nebyly tak velké, předpokládá se i to, že poměrně velká část kočovníků byla schopna se dohovořit jazykem Turkutů, který i po rozpadu jejich obrovské říše sloužil jako jazyk písemných památek dalších kmenů a zřejmě hrál roli, obdobnou třeba latině ve středověké Evropě. Už tak složitou situaci ještě komplikuje fakt, že některé kmeny se v důsledku vzniku Mongolské říše pomongolštily, po přesunu na západ a míšení s mnoha tureckými kmeny Evropy a západní Asie naopak poturečtily.
Těžko řešitelnou otázkou je i příslušnost jednotlivých kmenů a skupin k větším svazům a také počet kmenů ve stepi. Kmeny se různě spojovaly, štěpily a znovu spojovaly do poněkud jiných svazů. Patřili Mongolové k Tatarům (v užším slova smyslu) nebo naopak? V různých obdobích byla pravda jedno i druhé. No a počet kmenů? Jednotlivé skupiny jsou označovány jako kmeny, kmenové svazy, klany rody, větve, přičemž se jednotlivá označení u různých autorů, případně dokonce i u jednotlivých autorů na různých místech mění. Tak například nejužší jádro Mongolů tvořili Bordžiginové a Tajčiutové, mezi nimiž byly velmi úzké kontakty. První bývají většinou označováni jako rod, druzí spíše jako kmen, ale vyskytují se i opačná označení. Přitom bývají někdy Bordžiginové označováni jako rod patřící k Tajčiutům, jindy prostě jako dva blízké rody. Hierarchie tedy není jasná. Podobně i Čorosové, vládnoucí rod ojratského kmene Derbetů, se později vydělili jako samostatný kmen, aby se za nějaký čas obě skupiny opět spojily, přičemž Čorosové zůstali vládnoucím rodem. Velcí nepřátelé Čingischánovi, Merkité, tvořili silný kmenový svaz. Ten tvořily tři kmeny, z nichž ten nejsilnější se dále dělil na čtyři (?) větve, každá s vlastním jménem. Byl to jeden kmen, tři nebo snad šest?
Číňané dělili všechny Tatary do tří skupin: na Bílé, Černé a Divoké. Přičemž první dvě skupiny se nedělily podle barvy pleti, ale podle stupně "osvícení" čínskou kulturou. K té měli nejblíže Bílí Tataři, k nimž patřili Ongutové, kteří s Číňany dlouhodobě úzce spolupracovali při obraně hranic říše a zároveň přejímali různé vymoženosti čínské kultury, dále pak Kitanové, kteří už tak přátelští nebyli, ale čínskou kulturu přejímali velmi intenzivně.
Černí Tataři žili poněkud dále od čínských hranic, většinou chráněni pouští Gobi. Čínskou kulturu nechtěli přejímat, k Číně se většinou chovali nepřátelsky. Upřímně litovali Bílé Tatary, že prodávají svou svobodu za hedvábí a porcelán. Vládli jim chánové, žili ve stepi, kde zuřila neustálá válka, takže v noci musela být tábořiště chráněna vozovou hradbou a bdělou stráží. Pásli stáda, která jim poskytovala vše, co potřebovali. Patřili sem Tataři v užším slova smyslu, Kerejtové, Najmani, Merkité, vlastní mongolské kmeny (Nirunové), Chongirátové, Ojrati aj.
Divocí Tataři žili v lesostepním a lesním pásmu a živili se hlavně lovem a rybolovem. Vládli jim volení stařešinové, nejvíce ze všeho si cenili svobody, pokud se jim vláda stařešiny nelíbila, prostě se oddělili. Litovali Černé Tatary, že se stále musí starat o svá stáda. Provdat dívku za Černého Tatara bylo považováno za trest. Patřili sem například Urjanchajci, Ugiové a jiné, spíše menší kmeny.