Duben 2018

Anglosaská království. 5. Vývoj od 10. století po rok 1066

22. dubna 2018 v 8:43 | milasko |  Germáni
Po Alfrédově smrti se králem stal jeho bojovný syn Eduard Starší (899-925). Ten jednak posílil obranu Wessexu novými hrady, ale také rozšiřoval sféru svého přímého vlivu. Když se proti němu jeho bratranec Ethelwold, usilující též o trůn, spojil s dánským králem East Anglie Eohricem, porazil roku 901 Eduard spojená vojska u Holme, Eohric padl a Eduard jeho území ovládl. Roku 910 došlo k bitvě o vliv v Mercii mezi spojenými vojsky Wessexu a Mercie proti Dánům z Northumbrie u Tettenhallu. Dánové prohráli a od té doby již nepřekročili hraniční řeku Humber směrem na jih. Definitivně si také podrobil Londýn a jeho nadvládu uznali i Dánové v Essexu. Ke konci své vlády byl nezpochybnitelným pánem území na jih od Humberu.
S postupem směrem na sever se také po Anglii šíří vazalský systém, jehož počátky se začaly objevovat pod franským vlivem od 8. století. Od počátku měl ale svébytné anglické rysy se zvláštním místním názvoslovím. Pro lenního pána se používal termín hlaford (odtud lord), tj. chlebodárce, vazalové velmožů pak byli označováni jako hlafeatan, tedy ten, kdo požívá chleba. Obecný pojem pro vazala byl thegen (thane). Eduard uložil všem witanům složení vazalské přísahu jako povinnost. Jeho syn a nástupce Ethelstan nařídil pod trestem smrti, že každý svobodný člověk musí mít svého pána, který ho měl zároveň zastupovat před soudem. Jistým nebezpečím pro jednotu země a svrchovanou královskou moc představovali ealdormani. Ti spravovali rozsáhlé oblasti, zpočátku velikostí blízké původním anglosaským státečkům. Byli vybíráni z předních rodů a na své oblasti pohlíželi jako na dědičné državy. Na jedné straně sice byla jejich moc v hrabstvích omezována šerify, na druhé straně se ale počet oblastí, spravovaných ealdormany snižoval, za dánského krále Knuta byly dokonce jen čtyři. Za slabších králů měli velkou moc, která se blížila pozici franských majordomů.
Ethelstan byl dalším z řady úspěšných panovníků. Po smrti vikingského králeSithrika z Jórviku (York) obsadil Northumbrii. Roku 937 porazil ve velké bitvě u Brunaburgu skotského krále Konstantina II. Velký vliv měl i ve Walesu. Méně úspěšným už ale byl jeho nástupce Edmund. Vedl boje se střídavými výsledky s vikingským panovníkem z Dublinu Olafem o vliv nad Norhumbrií. Mezi jeho syny Edwym a Edgarem došlo k bojům o moc, které skončily dočasným rozdělením země. Edgar ale po smrti svého bratra zemi opět sjednotil. Za jeho vlády probíhá snaha o reformy uvnitř církve, které, prosazoval gladstonský opat Dunstan, vycházející z clunyjských ideálů. Po Edgarově smrti (975) začalo období zmatků, během něhož se projevují rozpory náboženské, dosud nepřekonané rozpory mezi stále částečně dánským severem a anglosaským jihem, situace využívají různí velmožové.
Eduard II. Mučedník byl po třech letech zavražděn, mladičký a slabý Ethelred II. Nerozhodný se stal loutkou v mocenských bojích. Situace opět využili Dánové, kteří od roku 980 znovu začínají Anglii pustošit. Král se snaží zajistit klid pomocí dohod a vysokých poplatků (Danegeld). Od počátku 11. století hrál při dánských nájezdech klíčovou roli jejich král Sven Vidlí vous.
Tomu se roku 1013 podařilo zemi ovládnout. Již následujícího roku ale zemřel a Ethelred se ještě na krátký čas vrátil na trůn, v roce 1016 ale zemřel, ale jeho syn Edmund Ironside byl v témže roce poražen Svenovým synem Knutem Velikým (1016-1035). Ten vytvořil na čas mohutné severské impérium, spojující Dánsko, Anglii, Norsko a část Švédska.
Po jeho smrti vládli jeho synové, nejprve pět let Harold a pak dva roky Hardiknut. Ten neměl děti, a tak se králem stal syn Ethelreda Eduard III. Vyznavač (1042-1066), poslední Cerdikovec, slabý a velice zbožný panovník, který dokonce odmítal udělat své ženě dítě. Dále narůstá moc šlechty a po jeho smrti nastoupil Harold II. Godwinson, syn hraběte z Wessexu, poslední anglosaský král, poražený v roce 1066 v bitvě u Hastingsu normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem, vzdáleně spřízněným s Eduardem Vyznavačem.

Výstava vín v Uherském Hradišti – Sadech

15. dubna 2018 v 10:17 | milasko |  Soutěže, ochutnávky, akce
V březnu se naše parta vínomilů z Pardubicka vypravila za slováckými víny do Sadů. Ve zdejším kulturním době se dalo ochutnat asi 500 vín, která se počátkem března zúčastnila soutěže. K dispozici byl přehledný katalog, kde byla vína rozdělena podle odrůd a navíc seřazena podle pořadí, takže většina lidí "šla" po těch vítězných. Ke smůle pořadatelů přišlo návštěvníků o něco méně, než očekávali, což ale pro nás bylo spíše výhodou, protože jsme se nemuseli nijak tlačit a i ta nejlepší vína nezmizela hned. Tak jako hodně lidí v té době po celé republice, ani já se úplně nevyhnul té vlně všelijakých nepříjemných onemocnění, tudíž můj čich nebyl úplně ve formě, ale ještě se to dalo zvládnout. Jenom jsem pro tentokrát vynechal bodové ohodnocení, pouze jsem si poznamenal, co se mi líbilo.
Absolutní "hvězdou" pro mě (ale i ostatní) byl Ryzlink rýnský 2015 z Vinařství Vaďura Polešovice - voňavý, plný, lahodný. Líbil se mi i rýňák Ing. Graci z Mařatic. K dalším pěkným bílým patřily: Neuburské - Hanáček Mařatice, Rulandské bílé - RNDr. Zajíc Mařatice, Rulandské šedé - Malík Břestek nebo Sylvánské zelené - Tománek Boršice. Pěkná vína se našla i mezi červenými. Například Alibernet - Medek Sady, Neronet - Durník Boršice, Dornfelder - Bečica & Juračka Sady, Zweigeltrebe - Ing. Graca Mařatice. Velice se mi líbil barikový Zwan 2016 (Zweigleltrebe + André) Tomáše Bečici ze Sadů.
Velkým lákadlem pro mě byla asi hodinová přednáška Tomáše Bečici o vadách vína. Vadné vzorky si našel (bohužel) mezi soutěžními víny, doprovodil to perfektním výkladem, jak k těmto neveselým koncům vína dospěla. Dobrá vína se dají ochutnat leckde, na různé vady člověk samozřejmě občas taky narazí, ale takhle pěkně pohromadě a s odborným výkladem, to je docela vzácnost.
No a třešničkou na dortu bylo, když nás Tomáš pak ještě pozval k sobě do sklípku, který se nacházel kousek od místa konání akce. Bylo tam velmi příjemně, vína krásně vychlazená, dočkali jsme se i zpěvu, na závěr i něco pokoupili, takže stoprocentní spokojenost!
Celá akce se nám líbila a můžeme ji doporučit.

Sargatská kultura. Západní Sibiř v rané době železné

7. dubna 2018 v 9:34 | milasko |  Pravěk - archeologické kultury
Tato kultura se rozšířila v celém lesostepním pásmu západní Sibiře od předhoří Uralu až k Obu. Nazvaná je podle nálezů u osady Sargatka poblíž Omsku. Spadá zde do rané doby železné. Existovala od 6. století před naším letopočtem do 4. století n. l. Jejich opevněná centra se nacházela při řekách Irtyš, Tobol, Om, Išim, většinou na vyvýšených místech, kde přirozenou ochranu tvořily záhyby řeky, snadněji přístupné části pak byly chráněny valy, palisádami a příkopy. Nejznámějším nalezištěm je Rafajlovské hradiště na řece Iseť (přítok Tobolu). Obyvatelstvo patřilo pravděpodobně k Ugrofinům.
Obydlími byly polozemnice, zahloubené 0,5 - 1 m do země. V jejich středu bylo vyvýšené ohniště, někdy tu byla ještě oddělená část pro domácí zvířata. Základem obživy byl polousedlý chov zvířat. Asi polovinu stád tvořili koně, využívaní k jízdě i přepravě nákladů. Dále chovali hovězí dobytek i ovce. Lovili ryby a zvěř, ale zabývali se i zemědělstvím, o čemž svědčí nalezené mlýnky na obilí. Oděvy šili z kůží zvířat. Kožešiny sloužily i pro obchod, doložena je importovaná středoasijská keramika. Většinu nádob si ale vyráběli sami, měla poměrně dobrou úroveň a zdobili ji různými ornamenty, většinou pod hrdlem. Často mají nádoby vejcovitý tvar. Sargatské obyvatelstvo se ale také zkrášlovalo. Známe množství ozdob z mědi, zlata, bronzu jantaru a polodrahokamů. Vyráběli například náhrdelníky, zrcadla, hřebeny či prsteny.
Mrtvé pohřbívali do mohyl z drnů ve tvaru pyramid, které byly obklopeny příkopy. Průměr je i několik desítek metrů. Jsou tu doklady o uctívání ohně.
Na základě inventáře hrobů je možno soudit, že původně byl každý muž zároveň i válečníkem. K důležitým zbraním patřil luk, zpočátku menší, podobný skythskému, šípy měly bronzové hroty. Později ale se objevují hroty železné a zvětšuje se luk, složený z několika částí. Vojsko a způsob boje také připomíná Skythy. Jádrem armády byla lehká jízda, které zdálky zasypávala nepřítele záplavou šípů, přímému kontaktu se spíše vyhýbala, měla však pro tento případ krátké meče, podobné skythskému akinaku. Poměrně brzy se ale projevuje vliv Sarmatů z Přiuralí, u nichž se postupně stále více objevují jezdci chránění zbrojí a vyzbrojení dlouhými meči. Již v průběhu 5. - 4. století př. n. l. začínají sargatští jezdci také používat dlouhé meče a dlouhá jezdecká kopí. Součástí výzbroje byla i dýka. Jezdci i koně se chránili zbrojí z destiček, zpočátku dřevěných a rohovinových, od 2. století př. n. l. železných. Protože ale tito bojovníci ještě nepoužívali pevné sedlo (pouze jakousi podušku k změkčení dopadů), nebylo možné plné využití úderné síly rozjetého koně, jak tomu bylo v pozdějším období. Útočili obvykle v sevřené linii. Takových plně pancéřovaných jezdců ale byla ve vojsku jistě menšina, nutná byla ochrana jejich útvaru i nadále převažujícími pohyblivými lučištníky před nepřátelskými střelci. Jejich úder ale mohl bitvu rozhodnout. Dá se předpokládat, že v této době už byli jádrem vojska družiníci, chránící kmenové vůdce.
Sargatský svaz byl nesilnějším uskupením na západní Sibiři v rané době železné. Ve 4. století n. l. ale tato kultura mizí. Dá se předpokládat, že většina obyvatel se zapojila do stěhování národů. Mnozí se asi stali součástí hunského svazu, někteří možná patří k předkům Maďarů.