Květen 2018

Kulajská kultura. Západní Sibiř v rané době železné

20. května 2018 v 8:36 | milasko |  Pravěk - archeologické kultury

Kulajská kultura
V 1. tisíciletí př. n. l. žily v oblasti tajgy kolem středního toku řeky Ob kmeny, náležející ke kulajské kultuře. Jejich sousedy byli lidé z tagarské a bolšerečenské kultury. Typickými předměty této kultury jsou lité bronzové plastiky, zobrazující ve stylizované podobě zdejší zvířata: losy, jeleny, medvědy, vlky a ptáky. Ty se nacházejí zejména na obětních místech.
Nálezy poměrně masivních bronzových hrotů šípů naznačují použití silných luků. Podobně i hroty kopí jsou hodně mohutné a sloužily asi k lovu velkých zvířat. Další typickou zbraní byla železná bojová sekera s ostrým hrotem, často zdobená losí hlavou.
Obyvatelé pravděpodobně prováděli časté loupeživé útoky na své tagarské sousedy, kteří proti nim na hranici s tajgou postupně vytvořili síť pohraničních pevností. Útoky byly pro nepočetné pěší bojovníky velmi nebezpečné, i když je nepřátelská jízda mohla v hlubokých lesích pronásledovat jen velmi obtížně. K tomuto riziku je ale nutila mimořádná obtížnost přežití v místech, která obývali. Podmínky pro zemědělství nebo chov dobytka zde byly totiž prakticky nulové. Obyvatelé tajgy tvořili většinou jen malé oddíly bojovníků, kteří v zimě často využívali lyže a v létě loďky. Klíčovou zbraní byl kompozitní luk a šípy s bronzovými hroty. Pro boj zblízka měli bojové sekery a železná kopí. Používala se i ochranná zbroj: pancíře a přilby, tvořené z rohovinových lamel, přišitých na kožený podklad, dále pak dřevěné štíty.





Bolšerečenská kultura. Západní Sibiř v rané době železné

9. května 2018 v 8:18 | milasko |  Pravěk - archeologické kultury
Bolšerečenská kultura
Od 7. století př. n. l. až do přelomu letopočtu se v lesním pásmu kolem horního toku řeky Ob rozvíjela bolšerečenská kultura. Ta se dělila na dvě skupiny - severní a lépe prozkoumanou jižní. Usedlé obyvatelstvo žilo v opevněných centrech, jako obydlí jim sloužily polozemnice s otevřeným ohništěm. Obživu jim skýtalo pastevectví a primitivní zemědělství. Chovali koně, krávy a ovce, důležitý byl i lov a rybolov. Doloženo je i kovolitectví. Nářadí bylo zpočátku měděné, o něco později bronzové a od 2. století př. n. l. i železné. Hroty loveckých šípů se ale dělaly z kostí a rohoviny. Ta sloužila i na rukojeti nožů.
K výzbroji patřily bojové sekery, krátké meče a kinžály, ochrannou zbroj tvořily kostěné destičky. Vyráběla se jednoduchá hliněná keramika a také dřevěné nádoby, oděvy se tkaly z vlny ale i z rostlinných vláken. Mrtvé pohřbívali ve skrčené poloze na pravém boku s hlavou na jihozápad pod mohyly z drnů, které měly geometrické tvary. Některé lebky svědčí o trepanaci. Ta mohla sloužit léčebným účelům (i s doloženým přežitím), v některých případech ale zřejmě svědčí o posmrtném pojídání mozku zemřelého. Několik případů dokládá skalpování zemřelého, zde se ale asi jednalo o nepřátele, u těl totiž nejsou žádné milodary. Mezi 5. - 3. stoletím př. n. l. pronikají na bolšerečenské území kmeny tagarské kultury, nacházejí se zde jejich zbraně, bronzová zrcadla a ozdoby ve zvěrném stylu. Přitom ale nedošlo ke změně obyvatelstva, nově příchozí byli asimilováni. Až vpády kočovníků v posledních dvou staletích před naším letopočtem vedly k vytvoření smíšeného osídlení.

Ujukská kultura Sibiře

1. května 2018 v 9:09 | milasko |  Pravěk - archeologické kultury
Jedná se o kulturu skythské epochy, která se rozvíjela v 7. - 3. století př. n. l. na území dnešní republiky Tuva. Název má podle místa prvních nálezů v údolí řeky Ujuk. Z daného období pochází řada pohřebišť s poněkud odlišným způsobem pohřbívání. Časté jsou hliněné kurgany, nacházející se zejména ve střední a severní Tuvě. Jsou nepříliš vysoké (0,5-3 m) a velmi rozdílné podle velikosti (průměr od 3,5 do 100 m). Kolem těch největších ještě bývají kamenné ohrady a příkopy. Pod kurgany se nacházejí v hloubce 1-2 metrů pravoúhlé hroby, ohraničené dřevěnými sruby, jejichž stěny jsou orientovány podle světových stran. V jednom hrobě bývá obvykle několik těl. Mrtví leží ve skrčené poloze na levém boku, hlava směřuje na západ nebo severozápad. Prakticky po celé Tuvě se nacházejí také kamenné kurgany, jejichž podzemní části jsou víceméně shodné s výše uvedenými, v některých případech jsou tu ale místo podzemních srubů pouze jakési komory z velkých kamenů, někdy mají mrtví pod hlavou jakousi kamennou "podušku". Někdy byli mrtví položeni jen do jámy pod kamenným násypem. Zvláštností jsou tzv. chereksury, nacházející se hlavně na jihu Tuvy. Zde se jedná o kamenný násep, kolem něhož je asi ve vzdálenosti 20 m vytvořený kamenný kruh, spojený s centrálním náspem radiálními kamennými paprsky, takže pří pohledu shora to celé připomíná jakési kolo od vozu. Obvyklé zde byly podzemní sruby.
K pohřební výbavě mužů patřil akinakes skythského typu v dřevěném nebo koženém pouzdru. Ve starších hrobech byl bronzový, v mladších (vzácněji) i železný. Méně častá jsou bronzová bojová kladiva s dřevěnou rukojetí. K výzbroji dále patřil krátký skythský luk a šípy s bronzovými a kostěnými hroty. Mužské lebky někdy nesou stopy vážných či smrtelných zranění. Vedle zbraní se v hrobech objevuje i různé nářadí, jako nože (vesměs bronzové), šídla, jehly, kameny k drcení obilí, části koňských postrojů, dále hliněné, dřevěné nebo bronzové nádobí, bronzová zrcadla, náušnice, ochranné amulety, zvířecí figurky apod.
Nedaleko kurganů ještě bývají pomníky, které mají rituální charakter a nesloužily jako hroby. Obvykle se jedná o osm kamenů, velkých asi jeden metr, které tvoří kruh o průměru 5-10 m. Snad sloužily k nějakým obřadům na památku zemřelých. Velmi zajímavými památkami jsou také tzv. "jelení kameny". Ty jsou tvořeny velkými, dobře otesanými kamennými deskami či sloupy, vyzdobenými vyobrazeními jelenů. Zřejmě také sloužily kultu zemřelých. Jiná vyobrazení zvířat, opět nejčastěji jelenů, najdeme na skalních rytinách. Jsou vytvořeny ve skythském zvěrném stylu. Vedle reálných zvířat se tu objevují i mytická, např. gryfové.

Nálezy svědčí o tom, že obyvatelstvo se živilo hlavně chovem koz, ovcí a krav, důležitý byl také kůň, sloužící hlavně k jízdě a důležitý při válečných střetnutích. Zdejší lidí také dobývali měď, železnou rudu i zlato a zabývali se metalurgií. Oblečení si šili z plsti a kůží, oděvy mužů a žen se asi příliš nelišily.
Kultura Ujuku je sice na jedné straně svébytná, z druhé strany ale jednoznačně zapadá do širšího komplexu kultury severoíránských kmenů Eurasie. Blízké rysy má zejména s kulturou Pazyryku na Altaji. Rozdílné typy pohřbů a dochované lebky zároveň naznačují, že obyvatelstvo nebylo etnicky jednotné. Na severu žilo čistě europoidní obyvatelstvo, na jihu je zřetelná mongoloidní příměs. Mongoloidní elementy sem pak pronikaly ještě ve větší míře zejména v závěrečné fázi vývoje.